Za blíže nespecifikovanou částku koupila Sony práva na zhruba čtyři stovky písní Paula Simona. Legendární autor tak reagoval na pandemii a klesající příjmy podobně jako Bob Dylan či Dire Straits. Co si vlastně Sony koupila? A proč je Paul Simon jedním z největších amerických muzikantů?
Pandemie koronaviru má spousty vedlejších obětí. Jednou z nich je hudební průmysl a všichni, kdo se hudbou živí. Vedlejším efektem pandemie se tak stala vlna velkých smluv mezi umělci a hudebními společnostmi. Předmětem smluv však není hudba budoucí, ale veškerá práva na hudbu, kterou daní umělci vytvořili. Kvůli nemožnosti vystupovat a nejisté budoucnosti tak umělci, kteří již mají většinu kariéry "za sebou", vyslyšeli lákání velkých firem, aby se za poměrně solidní balík peněz vzdali práv a příjmů z tantiém.
“Pandemie značně změnila pravidla hry a muzikantům zúžila možnosti, jak vydělávat na své hudbě. Covid zabil živé vystupování, což pro hudebníky představuje celkově miliardové ztráty. Není se čemu divit, že především starší umělci zvažují své možnosti,” vysvětlil odborník na hudební průmysl Mark Sweney pro britský Guardian. Rána pro hudebníky navíc přišla v době, kdy streamovací společnosti drtí ceny pro umělce na minimum.
Mezi hvězdami, které se k tomuto kroku uchýlily, najdeme jména jako Bob Dylan, Neil Young, Shakira, Dire Straits či členy Fleetwood Mac. A nejnověji se k nim přidal Paul Simon, autor proslulých písní jako Mrs. Robinson, Sound of Silence či Bridge Over Troubled Water. Ten spolu se zmíněnými Bobem Dylanem a Neilem Youngem patří mezi nejplodnější písničkáře americké popmusic a spolu s nimi byl také zařazen mezi stovku nejlepších autorů písní magazínu The Rolling Stones. Detaily smlouvy mezi ním a publishingovou divizí Sony Music nebyla zveřejněna, ale pro srovnání: Bob Dylan za práva ke své dosavadní kariéře dostal podle BBC kolem 400 milionů dolarů a ve stovkách milionů se pohybují smlouvy i u dalších zmíněných umělců. Je tedy více než pravděpodobné, že Simon za šlágry významu Sound of Silence získal obdobnou částku. "Výhodou" pro Sony navíc je, že Paul Simon již v roce 2018 oznámil konec kariéry a novou hudbu již neplánuje. "Jsem rád, že se Sony bude starat o moje písně," uvedl v prohlášení o podepsání smlouvy legendární muzikant, jehož význam a velikost by vám možná mohla uniknout. Paul Simon je však víc než spoluautor pěti hitovek pro rádio Oldies.
Židovský chlapec z Jersey
Americký muzikant a jedna z vůdčích osobností kapely Steely Dan Donald Fagen popsal dětství Paula Simona následujícími slovy: "Byl to takový ten typický newyorský Žid, skoro až stereotyp. Hudba a baseball pro něj byly naprosto zásadní. Asi to mělo co do činění s jeho rodiči. Vždycky to jsou buďto přími imigranti nebo první generace žijící již v USA, kteří se cítí jako outsideři a asimilace pro ně byla naprosto zásadní. Černá muzika a baseball je přitahovaly, protože v tom viděli určitou alternativu k mainstreamu, s níž se mohou identifikovat." Paul Simon na to reagoval, že jde v podstatě o přesnou definici. "Jo, hrál jsem baseball. Otec byl fanda Yankees. Společně jsme poslouchali přenosy ze zápasů. Ale on se mnou nehrál, já se svými dětmi hrával baseball daleko víc. Ale musel víc makat, často do noci, kolikrát až do dvou ráno," vzpomínal na dětství pozdější hudební titán.
Právě jeho otec Louis mu možná nedal základy baseballu, ale rozhodně mu do vínku dal muziku. Ostatně on sám hrál na basu pod jménem Lee Sims. Paulova matka Belle byla učitelka na základní škole. Paul se narodil v říjnu 1941, necelé dva měsíce před útokem na Pearl Harbour, který přiměl USA vstoupit do bitev druhé světové války. Simon tak podobně jako jeho slavní britští souputníci vstoupil do vědomého života v padesátých letech, v době sice začínající studené války, ale také ohromného rozmachu, éry televize a rodícího se rock'n'rollu.
S Artem Garfunkelem se seznámil v 11 letech a společně se podíleli na představení Alenky v Říši divů. Již ve 12 a 13 letech začalo duo vystupovat, první skladbu jim napsal Simonův otec a ten papír s partiturou je dneska v archivu Knihovny amerického Kongresu. Přehnané? Ani náhodou Tak moc si americká kultura cení Paula Simona a za chvíli si vysvětlíme, proč tomu tak je.
Ale ještě než se dostaneme ke zlatým šedesátým, musíme začít duem Tom & Jerry. To je totiž první jméno, které pozdější Simon & Garfunkel dostali od malé nahrávací společnosti. Simon od poloviny padesátých let psal spousty písní, často inspirované folkovou scénou a zejména Woodym Guthriem, asi nejvlivnějším folkařem 20. století. Mimochodem Simonovy písně hráli i jiní interpreti a některé z nich se dostaly do hitparád.
Zvuk ticha
Přelom v dráze dvojice (v té době již vysokoškoláků, přičemž Simon studoval anglickou literaturu a Garfunkel matematiku) nastal v roce 1964. V tom roce si je vyhlédl Clive Davis z Columbia Records a podepsal s nimi smlouvu na nahrání desky. Je dobré připomenout, že jde o dobu, kdy v Británii již řádí The Beatles, ale v USA zatím na svou hvězdnou hodinu čekají. Zde má úspěch Presley, hvězdy společnosti Motown, Beach Boys, kteří však zatím hrají ty svoje surfařské legrácky. A Bob Dylan elektriku ještě nezapojil. Žánrové kategorie tu jsou zatím jasně ohraničené a hudba je stále spíš zábava než projev společenské revoluce.
Do toho duo vypouští v říjnu 1964 (necelý týden po Simonových třiadvacátých narozeninách) svou debutovou desku Wednesday Morning, 3 A.M., folkem inspirovanou nahrávku, která nechala všechny absolutně chladnými.
Simon odjíždí do Velké Británie, kde se zamiluje do šestnáctileté dívky, píše solidní skladby, které nahrává kapela The Seekers, těší se úspěchu... pak se však stane něco, co v dějinách populární hudby nemělo moc obdoby. Producent Simona & Garfunkela Tom Wilson bez vědomí dvojice vzal jednu skladbu z propadnuvší desky, u které byl přesvědčen, že to je jasný hit. Původně akustickou verzi balady doplnil o elektrickou kytaru, přidal bicí a další aranže a skladbu nabídl rozhlasovým stanicím na východním pobřeží USA.
Ano, právě to je ta verze skladby Sound of Silence, kterou všichni bez pochyb znáte. Ta fantasticky gradující hymna s naléhavým poselstvím. Mimochodem Paul Simon ji prý zprvu nenáviděl. Ale právě kvůli této skladbě se vrátil do Ameriky a stal se nesmrtelným (ale také jej opustila jeho mladičká přítelkyně, která nechtěla být součástí kolotoče slávy a Simon ji zvěčnil hned ve dvou svých pozdějších skladbách).
Ta pravá Amerika
Konečně se dostáváme k důvodům, proč si Paula Simona americká kultura natolik cení, že jej zahrnula všemi existujícími cenami pro hudebníky, ale také autory písní. A některé ceny vlastně dostal jako vůbec první (Gershwin Prize vyhlašovaná Knihovnou Kongresu).
Ti nejlepší písničkáři totiž mají zvláštní moc a schopnost. Jsou to právě oni, kdo vytváří obrazy zdánlivě popisující, ale možná spíše definující naši zkušenost. Právě oni zachycují určitý okamžik, dávají mu rozměr dějinné události, a když se to uchytí, dějiny se skutečně vydají jiným směrem. Možná to píšu moc složitě, abstraktně. Tak pojďme na konkrétní simonovské obrazy, kterými změnil Ameriku.
Není lepšího obrazu dnešního stavu světa než ten ze Sound of Silence. "People talking without speaking, people hearing without listening." Verš z roku 1964 dokonale vystihuje současný svět rozdělených diskursů, kde jeden lidově řečeno mluví o voze, druhý o koze a divák u displeje musí neustále volit, co jej víc baví. Obraz navíc Simon, téměř výhradní autor hudby i textů k písním dua, završuje deprimujícím sloganem "Silence like the cancer grow" (tedy: Ticho bují jako rakovina).
Již jen tato píseň s tímto fascinujícím obrazem by stála za pořádně tučný zápis do historie, ale tím Simon zdaleka nekončí.
S Artem Garfunkelem oficiálně tvořili jen do roku 1970 a nahráli "pouhých"pět alb, ale podobných obrazů mají na kontě hned několik. "I'd rather be a hammer than a nile" (Raději bych byl kladivem než hřebíkem) a "I’d rather be a forest than a street" (Raději bych byl les než ulice) z hypnotické El skladby Condor Pasa (If I Could) mistrovsky definuje touhy Američanů konce šedesátých let, stejně jako dovětek "If I Could" (Kéž bych tak mohl) naznačuje, že jde o nesplnitelné touhy.
Tato skladba je na závěrečné desce dua Bridge Over Troubled Water, jejíž titulní skladba nabízí asi nejdůležitější obraz Ameriky šedesátých a sedmdesátých let: optimismus, že lze překonat rozbouřené vody pomyslným mostem. Připomeňme, že deska a skladba vyšly v roce 1970, kdy byli Američané unaveni válkou ve Vietnamu, k níž Simon a Garfunkel nabídli dokonalou antitezi.
A nelze opomenout ještě další ultimativní hit: Mrs. Robinson. Paul Simon původně napsal tuto píseň jako Mrs. Roosevelt, ale Mike Nichols se při natáčení proslulého snímku Absolvent, v němž píseň zní, na Garfunkela, který tuto drobnost zmínil, utrhl, aby neotravoval, že tady natáčejí film. A právě nohy "paní Robinsonové", výraz Dustina Hoffmana a Simonova píseň tvoří další zcela zásadní obraz americké zkušenosti.
A je důležité podtrhnout, že Paul Simon uspěl jako Američan během takzvané "British Invasion", kdy jinak v éteru řádili především Beatles a Stones.
Když před několika měsíci Simon poskytl rozhovor magazínu American Songwriter, svůj přístup k tématům však přiblížil poměrně lapidárně. "Je to klasický mix lásky, rodiny a společenského komentáře, ale také všeobjímajících zpráv o duchovnu a Bohu," prohlásil písničkář.
Paul Simon a Art Garfunkel se profesně rozešli v roce 1970 a Paul Simon se vydal na sólovou dráhu. Téměř pět dekád však ozdobilo hned několik návratů ke Garfunkelovi, s nímž podnikl hned několik mimořádných koncertních show i turné (legendární se staly především koncerty v Central Parku a vystoupení v Římě údajně pro 600 tisíc návštěvníků). Většina Simonových sólovek však zdaleka neměla takový dosah a zásah jako zejména poslední společné album s přítelem ze základky Garfunkelem. Simon se příliš snažil zabřednout do popových či folkových vod. A přitom nenápadně koketoval s world music, která jej nakonec v roce 1987 vrátila na absolutní vrchol. Tehdy totiž vydal nahrávku Graceland, o níž se anekdoticky mluví jako o jedné z velkých krádeží v dějinách hudby. Tedy v dobrém slova smyslu. Garfunkel ji nahrál v jihoafrické republice a využil v ní africkou muziku, kterou dokonale organicky propojil s americkým folkem i rockem. Výsledkem bylo hned několik cen Grammy včetně těch hlavních pro album roku a nahrávku roku. To vše a mnohem víc nyní získala Sony a bude zajímavé sledovat, jak budou velké společnosti jako Sony a Universal pracovat s katalogy velkých interpretů. Všichni z nich uspěli v nejkreativnějším období popmusic a dařilo se jim zůstat na vrcholu desítky let. Skončí nyní jejich písně, často deprimující, elektrizující davy, jako podkres reklam? I to se může stát... |
