Na dostřel od Severní Koreje. Podívejte se na exkluzivní fotografie

Připomínka korejské války - rozstřílený vlak.

Připomínka korejské války - rozstřílený vlak. Zdroj: Dušan Kütner, E15

Před vjezdem do tunelu, který prokopali Severokorejci za účelem napadnout jižní sousedy, je potřeba mít helmu. Výška tunelu je totiž jen metr šedesát.
Památník obětem korejské války.
Observation Point a Severní Korea.
Nádraží v Dorasanu lemované ostnatými dráty.
Moderní vláček, který návštěvníka doveze 70 metrů pod zem do tunelu, který chěli Severokorejci v sedmdesátých letech použít pro útok na své jižní sousedy.
17
Fotogalerie

Je to jedno z nejvíce střežených míst na světě. Místo, kam se lidé téměř nedostanou a kde je až na výjimky zakázáno fotit. Důrazně se přitom nedoporučuje používat teleobjektivy, neboť protistrana by mohla fotografa vnímat jako snipera a má povolení střílet. Demilitarizovaná zóna mezi Jižní a Severní Korejí.

Už dvacet kilometrů severně za hlavním městem Jižní Koreje Soulem každý pochopí, že není na místě, kde je život stejný jako všude jinde ve svobodném světě. Mezi několik set metrů širokou řekou Han a pětiproudou dálnicí se objeví ostnaté dráty a každých pět set metrů jedna vojenská stanice s posádkou se zbraněmi v ruce. A dalších dvacet kilometrů – na hranice s nejtužším totalitním režimem na světě KLDR – to nebude jinak.

Demilitarizované pásmo mezi komunistickou Severní a demokratickou Jižní Korejí vzniklo po vražedné občanské válce v letech 1950 až 1953 ve snaze zastavit násilí, které občané jednoho státu páchali na sobě samých. Výsledkem bylo tehdy dva a půl milionu mrtvých. Ačkoli lidé znají korejskou válku nejspíše z amerického seriálu M.A.S.H., taková legrace to nebyla.

Mnoho lidí dodnes neví, že původní armádní síly, které měly situaci v tehdy skutečně velmi chudé zemi zachránit, vyslala OSN a zahrnovala vojáky téměř dvaceti zemí včetně třeba Nizozemska, Nového Zélandu nebo Kanady. Zahynulo přes třicet tisíc Američanů a více než tři tisíce dalších vojáků pod vlajkou OSN.

Po příměří uzavřeném v roce 1953 vzniklo čtyřkilometrové pásmo v okolí 38. rovnoběžky, které slouží jako „nárazníková zóna“. Dva kilometry od tehdy stanovené hranice nesmějí být na každou stranu žádné vojenské síly. A není jich skutečně málo – podle odhadů stojí na severní straně asi sedm set tisíc vojáků, na jižní o tři sta tisíc méně. A jenom na jedno místo ve dvousetpadesátikilometrové hraniční čáře rozdělující oba národy má přístup veřejnost.

Cesta k demilitarizovanému pásmu začíná asi čtyři kilometry od skutečné hranice. Z autobusů je na záchytném parkovišti nutné vystoupit a přejít do shuttle busů, které návštěvníky dovezou další dva kilometry, nejblíže, co je možné se dostat k severokorejskému území.

Tam na ně čekají dvě zásadní místa. Prvním je jeden z tunelů, které Severokorejci vykopali neznámo kdy s cílem napadnout jižní část poloostrova. Podchodů pod hranicí bylo několik a Jihokorejci na ně přišli v podstatě náhodou – řekl jim o nich jeden z inženýrů, který z totalitního systému utekl v polovině sedmdesátých let. Ve snaze je odhalit udělali tehdy zástupci jižní části poloostrova zhruba tři sta sond. Objevili tři, z nichž jeden zpřístupnili veřejnosti. Je to pro ně stále natolik citlivé téma, že před vstupem do tunelu, který má na výšku pouhý metr šedesát a lidé musejí mít helmu, pořadatelé odeberou všem návštěvníkům mobily, fotoaparáty i batohy.

Druhým zásadním místem je takzvaný Observation Point. Původně sloužil v korejské válce pro vojsko jako pozorovací místo. Dnes je to jedno z mála míst, ze kterého může běžný civilista zahlédnout ostře střežený severokorejský svět. Nedoporučuje se však fotonadšencům používat teleobjektivy delší než 300 milimetrů, neboť tuhý režim pod vedením Kim Čong-una povolil pohraničníkům i přes několikakilometrovou vzdálenost střílet ve chvíli, kdy by mohli dotyčného fotografa považovat za snipera.

Korejská společnost je šest desetiletí radikálně rozdělená. „Generace našich prarodičů byla vychována k nenávisti vůči Severní Koreji, protože občanská válka stála mnoho životů. Přitom jsme měli jednu kulturu, stejné zvyky, jedli jsme stejné jídlo,“ říká průvodkyně Claire, která si evropské jméno přidala poté, co přestoupila ke katolické víře v Koreji rozšířené.

Nová vládní garnitura je však nejen podle Claire v současné době nakloněná výraznému sbližování se systémem, který dlouho kromě prohlášení o jaderných zkouškách naprosto nijak nekomunikoval a jeho chování bylo naprosto nevyzpytatelné. Světlem na konci tunelu se může stát letošní zimní olympiáda v Pchjongčchangu. Poprvé po desetiletích těžké nenávisti na ní vystoupila jedna výprava pod bílou vlajkou s obrysem Korejského poloostrova. Jestli toto sbližování tvrdě rozděleného národa vydrží, ale těžko předvídat.