Zpěvák a kytarista jedné z nejslavnějších kapel U2. Hluboce věřící člověk, který má rád jídlo, alkohol i tabák. Bojovník za zlepšení podmínek života v Africe, ale také majitel mnoha nemovitostí po světě. To vše je Paul David Hewson, známý po celé planetě jako Bono, který v neděli oslaví 60 let.
Narodil se v irském Dublinu v prostředí, které nepřálo víře, a v němž bylo násilí na denním pořádku. „Násilí je jedním z nejsilnějších dojmů mého mládí. Dublin bylo velice násilnické město,“ vzpomínal na město tehdejších let. Přesto v něm stále žije, i když nemovitostí, v nichž tráví čas, má po světě několik.
Nejspíše ono agresivní prostředí jej přivedlo na střední škole – stejně jako spolužáka a přítele Dava Evanse zvaného The Edge – k víře v Boha. Roli hrála i předčasná smrt matky v jeho 14 letech, které poté věnoval několik písní.
Víra místo drog
Namísto drog a pouličních bitek tak chodil na studium bible, křesťanská shromáždění a do mládežnické organizace YMCA. „Drzost může člověku pomoci v jednání s lidmi po světě, ale není možné setkat se s Bohem se slunečními brýlemi na očích. Lidé nevědí, co se za těmi brýlemi odehrává, ale Bůh, to vás mohu ujistit, ano,“ prohlásil později v době slávy Bono.
Duchovně liberální škola Mount Temple ho ovlivnila ještě v něčem – potkal na ní Alison Stewartovou, kterou si posléze vzal, žije s ní dodnes a má s ní čtyři děti.
Jako teenager se stal součástí tamní surrealistické „pouliční“ skupiny Lypton Village, která provozovala různé performance až vylomeniny. Její členové se mimo jiné oslovovali zásadně přezdívkami. Mladý Hewson byl nejprve Steinvic von Huyseman, pak Houseman, Bon Murray, Bono Vox from O’Connell Street – a nakonec jen Bono, což mu zůstalo.
Věční U2
Jednoho dne bubeník Larry Mullen ve škole vyvěsil inzerát, že hledá spoluhráče do nové kapely. Spolužáci Bono, The Edge a Adam Clayton se neváhali přidat. A vyšlo to na první pokus.
Od začátku se netajili tím, že tři čtvrtiny kapely jsou křesťané, což se odráželo i v Bonových textech, v nichž často cituje bibli. Zpočátku také byli považováni za ryze křesťanskou rockovou skupinu, jakých je mnoho, což vyvrcholilo na druhém albu October z roku 1983.
Ale z této škatulky se dokázali vymanit, i když o bohu na jevišti se zmiňoval Bono často. To občas dostalo skutečně epické rozměry jako například v roce 2001 při turné Elevation, kdy každý koncert končil Bonovým děkováním bohu a davovým zpěvem desetitisíců přítomných „haleluja“.
„Kdybychom na to neměli schopnostmi, měli jsme víru, protože pořád jsme dokázali vstoupit do místnosti, společně zahrát a všem se na krku zježily chlupy. Nezáleželo na tom, jestli nás poslouchalo pět lidí nebo pět set,“ řekl na téma úspěchu kapely, která hraje od roku 1976 stále ve stejném složení.
Cesta k Africe
Velkého ohlasu dosáhli U2 v roce 1985, kdy se zúčastnili koncertu na podporu afrických zemí Live Aid. To Bona nakoplo natolik, že se ženou Ali ještě téhož roku vyrazili do Etiopie, kde strávili šest týdnů v utečeneckém táboře a sirotčinci. To byl základ pozdější dlouholeté snahy získat peníze a zlepšit podmínky pro obyvatele nejchudších afrických zemí.
Ve druhé půli 90. let se podílel na projektu DATA (Debt, AIDS, Trade, Africa), poté byl jedním z hlavních protagonistů projektu Jubilee 2000, který se peníze pro Afriku snažil získat. Cílem byly dvě věci – dosáhnout toho, aby nejbohatší země světa odpustily dluhy těm nejchudším v Africe, a zabránit šíření nemoci AIDS.
Bono jako světová celebrita měl přístup k ledaskomu a díky vlivným, ale nepolitickým lidem začal získávat přístup i k politikům včetně prezidentů či papeže. Pozitivní roli sehrálo podle Bona i blížící se nové tisíciletí.
„Politici se chtěli zviditelnit něčím dramatickým, aby zdůraznili význam blížícího se milénia, a tím pravým mělo být odstranění ekonomického otroctví,“ řekl kdysi.
Kdo je tu Elvis?
Ve své snaze přesvědčit vlivné používal dvě zásadní otázky. Neptal se hlavounů, co mohou udělat, ale zajímalo ho, kdo se může postavit proti. Druhý dotaz byl rockovějšího rázu – při jednáních vždy vznesl zásadní dotaz: „Kdo je tady Elvis?“ Mínil tím, kdo jsou hlavní postavy každého jednotlivého byznysu či politiky, které má smysl o něčem přesvědčovat.
Do aktivistických snah se Bono podle svých slov zapojil ne z idealismu, ale z myšlenky psané v bibli, že všichni lidé jsou si rovni. „Nemám s idealismem nic společného. Moje práce je naprosto pragmatická. Pokud jde o oddlužení, hájím to jako otázku spravedlnosti, ne dobročinnosti,“ prohlásil kdysi.
Pravdou je, že ač většina světa nemá ráda poučování ze stran uměleckých celebrit na téma problémů ve společnosti, Bona svět poslouchal. A za přispění amerického prezidenta Billa Clintona tak například Bono a spol. dosáhli, že Spojené státy odpustily africkým zemím dluhy ve výši sto miliard dolarů.
Přes všechnu slávu se nikdy necítil být celebritou. Mimo koncerty a shánění peněz žije stále v rodném Dublinu – i jinde – se ženou a dětmi, nechodí s ochrankou, ve volném čase maluje.
„Nejpyšnější jsem na život, který vedu, že jsem o něj nikdy nepřišel. Jsem mimo dosah slávy,“ tvrdí. I tento „normální“ přístup k životu je nejspíše důvodem, proč jej fanoušci milují a politici poslouchají – a nejspíše i nadále budou.
| Paul David Hewson alias Bono (60) |
| v roce 1976 se svými spolužáky na střední škole založil kapelu U2, která patří k nejslavnějším skupinám na světě a jež získala 22 amerických Grammy – nejvíce mezi hudebními kapelami |
| bojovník za odpuštění dluhů nejchudších zemí Afriky, proti šíření HIV na tomto kontinentě, zakladatel nadačních fondů |
| v roce 2003 jmenován rytířem francouzské Čestné legie |
| narozen 10. května v Dublinu |
| v roce 2007 královnou Alžbětou povýšen do rytířského stavu (nemůže však užívat titul sir, protože není občanem Spojeného království) |
