Od masakru na Náměstí Nebeského klidu uplynulo 30 let
Událost, která se nechvalně zapsala do historie pod názvem „Masakr na náměstí Nebeského klidu“, se udála 4. června 1989. Čínská armáda tehdy vyhnala z centrálního náměstí Pekingu velké shromáždění, její zásah si podle různých odhadů vyžádal stovky až tisíce oběti na životech. Tehdejší vojenská akce je z našeho západního hlediska nepřijatelná a nehajitelná. Ale jen jeho zkratkovitý výklad bez historických souvislostí nás v pochopení Číny neposune.
Poslední století čínských dějin je bojem o nahrazení čínského feudalismu republikánským zřízením, o nalezení vhodné podoby řízení a správy státu.
Nezájem západních impérií o rozdrobenou Čínu v ní od roku 1919 asi ještě podpořil dva dominantní, ale krajní politické přístupy. Komunistické hnutí mělo velkou podporu u většinového zbídačeného obyvatelstva, zatímco nacionální fašistický model byl pro jeho jednoduchost oblíbený u místních uzurpátorů a generalissimů. Obě inspirace přicházely z Evropy.
Málokdo tehdy mohl tušit smrtící rizika sociálních experimentů obsažená v obou koncepcích. Nebyla s nimi žádná historická zkušenost. Obě hnutí se střetla ve faktické občanské válce (1927–1949). Nad nacionalisty v ní zvítězili komunisté, opírající se o sovětský socialistický tábor.
Když se pak Čína na konci padesátých let se Sovětským svazem rozešla, ponořila se na dvě desetiletí do ultralevicového politického chaosu, ze kterého v roce 1976 vyšla v katastrofální ekonomické situaci a v silné mezinárodní izolaci. Největší škody – podobně jako v našich končinách – byly spáchány na myšlení lidí, kterým ideologie vymyla mozky, chod celé společnosti byl přiškrcen nelogickými tabu, zákazy a omezeními.
Z izolace pomohlo Číně v roce 1979 až navázání diplomatických styků s USA. Současně spustila program „otevření se světu a ekonomické reformy“, ale o tempo, způsob a rozsah reforem se vedly spory. Čínu, obrovskou a nesourodou zemi, vždy ohrožovala vnitřní nestabilita a chaos.
I původně ekonomická reforma nakonec mění chod celé společnosti a dochází do fází, kdy přerůstá své tvůrce. Ti začnou ztrácet kontrolu a nevidí konce spuštěných procesů. A pak v obavách, aby neztratili vše, čeho bylo dosaženo, společenský pohyb přibrzdili. Důsledkem takového dupnutí na brzdu pak bývá neustálý boj dvou křídel, rychlejších a pomalejších reformátorů. K tomu samozřejmě došlo i v Číně.
