Událost, která se nechvalně zapsala do historie pod názvem „Masakr na náměstí Nebeského klidu“, se udála 4. června 1989. Čínská armáda tehdy vyhnala z centrálního náměstí Pekingu velké shromáždění, její zásah si podle různých odhadů vyžádal stovky až tisíce oběti na životech. Tehdejší vojenská akce je z našeho západního hlediska nepřijatelná a nehajitelná. Ale jen jeho zkratkovitý výklad bez historických souvislostí nás v pochopení Číny neposune.
Poslední století čínských dějin je bojem o nahrazení čínského feudalismu republikánským zřízením, o nalezení vhodné podoby řízení a správy státu.
Nezájem západních impérií o rozdrobenou Čínu v ní od roku 1919 asi ještě podpořil dva dominantní, ale krajní politické přístupy. Komunistické hnutí mělo velkou podporu u většinového zbídačeného obyvatelstva, zatímco nacionální fašistický model byl pro jeho jednoduchost oblíbený u místních uzurpátorů a generalissimů. Obě inspirace přicházely z Evropy.
Málokdo tehdy mohl tušit smrtící rizika sociálních experimentů obsažená v obou koncepcích. Nebyla s nimi žádná historická zkušenost. Obě hnutí se střetla ve faktické občanské válce (1927–1949). Nad nacionalisty v ní zvítězili komunisté, opírající se o sovětský socialistický tábor.
Když se pak Čína na konci padesátých let se Sovětským svazem rozešla, ponořila se na dvě desetiletí do ultralevicového politického chaosu, ze kterého v roce 1976 vyšla v katastrofální ekonomické situaci a v silné mezinárodní izolaci. Největší škody – podobně jako v našich končinách – byly spáchány na myšlení lidí, kterým ideologie vymyla mozky, chod celé společnosti byl přiškrcen nelogickými tabu, zákazy a omezeními.
Z izolace pomohlo Číně v roce 1979 až navázání diplomatických styků s USA. Současně spustila program „otevření se světu a ekonomické reformy“, ale o tempo, způsob a rozsah reforem se vedly spory. Čínu, obrovskou a nesourodou zemi, vždy ohrožovala vnitřní nestabilita a chaos.
I původně ekonomická reforma nakonec mění chod celé společnosti a dochází do fází, kdy přerůstá své tvůrce. Ti začnou ztrácet kontrolu a nevidí konce spuštěných procesů. A pak v obavách, aby neztratili vše, čeho bylo dosaženo, společenský pohyb přibrzdili. Důsledkem takového dupnutí na brzdu pak bývá neustálý boj dvou křídel, rychlejších a pomalejších reformátorů. K tomu samozřejmě došlo i v Číně.
