Jean Cocteau zařadil ve své knížce módu mezi slavné královny Francie. Globalizaci se jí zatím nepodařilo sesadit z trůnu. Její rozmary je třeba brát vážně. Kam móda směřuje, naznačují aktuální pařížské výstavy. Recyklují se materiály, reinterpretují se ikonické vzhledy a styly z 20. století. Potřeba pohybu ovlivnila vývoj dámského oblečení, sděluje návštěvníkům část exponátů výstavy v pařížském paláci Galliera. Výstava v Muzeu dekorativního umění v Louvru zase mapuje historii módy účesů a vousů.
Muzeum módy v paláci Galliera připravilo v návaznosti na olympijské a paraolympijské hry výstavu La Mode en mouvement – Móda v pohybu.
Ve třech etapách až do září 2025 tady můžete vidět například modely navržené pro sportovní aktivity. Několik krátkých němých filmů natočených v letech 1907–1924 ukazuje atletické dámy, plavkyně v letovisku Dinard, odvážné řidiče prvních automobilů i sportovce na olympijských hrách roku 1924 v Paříži.
Ve vitrínách je k vidění plášť z kozí a liščí kožešiny z roku 1900 určený k řízení kabrioletu doplněný brýlemi, palčáky a potřebnou pokrývkou hlavy, nebo cyklistický oděv z téže doby, pletený svetr z bavlněného žerzeje, který navrhl Jean Patou roku 1925, a třeba také fotbalové boty s hroty. Lyžařské kombinézy z téže doby jsou vystaveny vedle šatů bez korzetu od tehdy slavných návrhářů Paula Poireta nebo Jeanne Lanvinové.
Za pozornost stojí první dvoudílné plavky z roku 1947 od Jacquese Heima a ze stejné doby šortky s krátkým topem odhalujícím břišní partie, tak jako je to vidět v současných trendech. Zajímavé jsou kombinézy z 80. let minulého století.
Je jisté, že sport módu ovlivňuje čím dál tím více. Infikoval sféru luxusu právě v době yuppies, kdy dokonalé tělo stálo nade vším a kdy se sportovní obuv začala nosit ke společenskému oblečení. Za co vděčí Paříž Lumiérům. Současně s touto výstavou nabízí palác Galliera výstavu autochromů, prvních barevných fotografií na podsvícených skleněných deskách evokujících okna katedrál, což byl vynález geniálních bratří Lumiérů.
Díky této technice se tehdy veřejnost mohla seznámit s barevností šatů a doplňků, jemností materiálů a vzorů. Autochromy byly pořízeny v letech 1921–1923 a vystaveny na Salonu du Goût Francais, veletrhu francouzského vkusu. Slavný designer a architekt Robert Mallet Stevens využil tento proces ve své scénografii a podařilo se mu skvěle oslavit francouzský luxusní průmysl a otevřít mu cestu za hranice.
Výstava tehdy putovala po celém světě. Módní autochromy dokumentují tvorbu slavných návrhářů Madame Vionnet, Jeanne Lanvin, Coco Chanel i Paula Poireta. Rozhodně bude tato výstava výborným inspiračním zdrojem pro návrháře, a to nejen z pohledu tvarování a vzorů, ale i z hlediska barevnosti.
Další pozoruhodnou výstavu Forma, která ukazuje, jak móda a umění dokážou žít v symbióze, uspořádalo muzeum Yves Saint-Laurent. Mladá německá umělkyně Claudia Wieser se snaží navázat dialog s modely a doplňky legendárního couturiera Yves Saint-Laurenta, který experimentoval v oblasti forem, byl ovlivněn matematickou krásou tvarů populární v šedesátých letech minulého století. Jeho rukopis inspirovaly tehdy rozmanité směry: geometrická abstrakce, konstruktivismus, nový realismus a samozřejmě i surrealismus a pop art.
Je zajímavé vidět, jak dokázal umělecká díla převádět do módy. Claudia Wieser, obdivovatelka malířů Vasila Kandinského a Paula Kleea, se vyučila kovářské profesi a studovala na Akademii výtvarných umění v Mnichově. Zaměřuje se na práci s barvou a formou a vyjadřuje se pomocí rozmanitých materiálů.
Její keramické, zrcadlové a kovové objekty, hra s křivkami, úhly a koulemi na výstavě korespondují s bujnými barevnými abstraktními kompozicemi a s čistými liniemi návrháře Y. S. L. Nejpůsobivější byla přehlídka jeho modelů v černé a bílé. Modely vytvářejí optickou iluzi naznačující pohyb těla – použitím jednoduchých linií dokázal potlačit barvu, aby převládl tvar.
Jistě nemůže zůstat bez povšimnutí doslova vzrušující výstava v Muzeu dekorativního umění v Louvru: Des Cheveux & Des Poil. Mapuje historii módy účesů a vousů. Ve středověku, na základě příkazu svatého Pavla, se ženy musely skrývat za závojem, což dodržovaly po staletí. V 17. století určovaly módu svými extravagantní účesy milenky panovníků – popisuje je Madame de Sévigné. Módu paruk nastolil sám král Slunce Ludvík XIV. Jako velmi mladý přišel o vlasy a nesnesl by, aby ho nějaký jeho poddaný s čupřinou zesměšňoval. Vysoké účesy z roku 1770 zvané pufy jsou dozajista tou nejmimořádnější západní módou účesů.
Byly inspirací pro módu 20. století. Skutečnou ikonou se v paruce stal Andy Warhol. Chlapecký účes dvacátých let souvisel s emancipací žen po první světové válce. Vynález „trvalé“ zbavil ženy klobouků v letech padesátých a jejich hlavy se místo toho dostaly pod fixační sušáky kadeřnic. Na výstavě si nelze nepovšimnout objemných účesů let osmdesátých a blond-melírů, které jsou v módě dodnes.
V závěru výstavy jsou zajímavé exponáty oblečení z vlasů. Kníry, kotlety, vousy. Oholené a vousaté tváře, to vše se řídilo módními trendy. I ostatní ochlupení těla podléhalo a podléhá módě a prodělalo mnoho zvratů. Účesy punkerů jsou ovšem projevem spíše sociálním a politickým, jsou spíše ideologické než estetické, podobně jako vlasy hippies a pak příslušníků hnutí grunge (neo-punk).
Z pochmurného, ovšem pro obrazy a objekty šetrného osvětlení v muzeu bylo příjemné projít v slunečním dnu Tuilerijskými zahradami do míčovny Jeu De Paume, kterou zaplnila rozsáhlá fotografická výstava Frank Horvat – Paříž, svět, móda.
Horvat byl fotograf italského původu, který se po válce se usadil v Paříži. V letech 1950 až 1965 pracoval pro řadu módních časopisů, také pro Harper’s Bazaar a Vogue. Zemřel v roce 2020.
Jeho naturalistické černobílé snímky zachycují období, kdy konfekce a společenské postavení žen výrazně změnily pohled na módu. Pracoval často bez blesku, jeho zrnité fotografie zachycují dokonale atmosféru doby. Propagoval tvorbu Givanchyho, přátelil se s modelkou Deborah Dixon, kterou fotil pro Harper’s Bazaar po boku režiséra Federica Felliniho a herce Marcella Mastroianniho.
Na fotografiích můžeme vidět slavného „ševce snů“ Salvatora Ferragama, legendární Coco Chanel v jejím modelovém domě či Helenu Rubinstein, zakladatelku kosmetického impéria s modelkou Iris Bianchi. Horvat neměl rád dokonalé krásky ani okoukané pózy. Sám o sobě tvrdil, že módní svět nesnáší, nedůvěřoval mu.
Snad právě proto jeho snímky stále dokážou oslovovat. A aby se kruh uzavřel, musela jsem se jít podívat do vily a Muzea Nissima de Camondo na sbírku starožitností z 18. století, kterou shromáždil věhlasný módní návrhář počátku 20. století Jacques Doucet.
Oblékal především slavné herečky a kurtizány velkého stylu. Svou sbírku z temného období, kdy pod gilotinou padaly hlavy francouzské šlechty, prodal totiž Doucet Moisovi Camondovi, který byl tímto obdobím přímo posedlý. Vila nese jméno Moiseova syna Nissima. Sám Doucet pak začal s velkým citem sbírat moderní umění. Právě on zakoupil od Picassa Slečny z Avignonu a celou řadu dalších obrazů od mladých umělců.
Své poklady nakonec odkázal francouzskému státu, tak jako Moise. O Doucetovi jsem věděla mnohé, ale až zde jsem pochopila, proč svou sbírku z 18. století prodal. Sbíral ji pro svou milenku, kterou mu její manžel ze žárlivosti zastřelil.
Moise Camondo zase myslel na své děti. Syn Nissim zahynul jako letec francouzské armády za první světové války. Moise se rozhodl udělat z vily muzeum, které ponese jeho jméno. Před svou smrtí věnoval vilu se všemi sbírkami francouzskému státu, což tyto vzácné věci zachránilo před rozkradením za druhé světové války. Nezachránilo to však jeho židovskou rodinu, kterou francouzská vláda za německé okupace poslala „za odměnu“ do koncentračního tábora, kde nikdo z nich nepřežil. Mimochodem: v této krásné vile natáčel Miloš Forman svůj film Valmont.
Je jasné, že současná móda by se bez inspirace minulostí neobešla. Ten, kdo o ní něco ví, bude odměněn. Vše se mu vrátí v souvislostech.
