Nikdy se nevzdávej. Tak zní heslo Phila Knighta, který počátkem šedesátých let založil obuvnickou společnost. Blue Ribbon Sports se změnila v Nike a stala se největším tvůrcem sportovní obuvi světa. Dnes je Phil Knight v důchodu, ale bojkot produktů jeho firmy se jej i tak dotýká.
Podobně jako celý trh s cennými papíry se akcie Nike pohybují na historických maximech. Nejslavnější obuvnická firma světa však v posledních dnech čelí masivnímu bojkotu svých produktů v Asii a zejména v Číně. Společnosti Nike a H&M se v nejlidnatější zemi světa dostaly do potíží poté, co se připojily ke kritice porušování práv místního etnika Ujgurů.
Teď čelí reakci. Přicházejí o zákazníky, odvrací se od nich celebrity a Číňané se do nich strefují na sociálních sítích. Hlasy volající po jejich bojkotu v zemi sílí. Děje se tak navíc jen pár měsíců poté, co obuv s kultovním logem Swoosh čelila obdobnému tlaku v Japonsku, tedy na svém dalším klíčovém trhu. A také tam se tak dělo kvůli etickým otázkám, které se v globálním byznysu stávají velmi důležitým problémem a ukazuje se, že co v jedné zemi zákazníky láká, může zase v jiné zemi odpuzovat.
Právě Japonsko je pro Nike přitom zcela zásadní zemí, a to nejen kvůli faktu, že jsou Japonci milovníky módy a tradičními „spendery“, kteří na nějaký ten yen nehledí. Právě při cestě po této zemi ale v šedesátých letech jistého mladíka z Oregonu napadlo, že by mohl do USA vozit levné, ale kvalitní boty. Podepsal smlouvu s Onitsuka Tiger (dnešní Asics), zaplatil necelých 30 dolarů za vzorky a ty pak ukázal svému univerzitnímu trenérovi. Doufal, že si trenér nějaké boty třeba koupí pro mladé sportovce a zároveň udělá novému dovozci nějakou reklamu.
Ten trenér se jmenoval Bill Bowerman a jeho ambice byly daleko větší. S oním mladíkem, Philem Knightem, založili firmu na dovoz japonských bot, ale zároveň okamžitě začali pracovat na vlastní obuvi. Tak začíná příběh společnosti Blue Ribbon Sports, později přejmenované na Nike, jejíž zakladatel Knight patří se jměním kolem 50 miliard dolarů do klubu nejbohatších mužů světa a zároveň je jedním z největších filantropů univerzitního a sportovního světa.
Běžec, voják, ztracenec
„V různých obdobích mého života jsem fantazíroval, že se stanu skvělým romanopiscem, mimořádným novinářem, velkým státníkem. Ale ve skutečnosti jsem vždy chtěl být především úspěšným atletem. Naneštěstí osud ze mě učinil atleta dobrého, nikoli skvělého. A ve čtyřiadvaceti letech jsem si to konečně přiznal.“ Tak popisuje Phil Knight konec svých velkých snů v knize Shoe Dog, v níž dílem představuje svůj život, dílem dává rady začínajícím byznysmenům. Mimochodem ta kniha je mimořádně dobře a poutavě napsaná, s čímž se u podobného žánru většinou nesetkáváme. Otevírá jí následující obraz:
Je rok 1962, Knightovi je 24 a vrací se do rodného domu. Má toho za sebou opravdu hodně. Vystudoval oregonskou univerzitu, narukoval do armády, kde strávil výcvikem celý rok (Vietnam je ještě daleko), poté se zapsal na prestižní Stanfordskou univerzitu, obor byznys, kterou také úspěšně zvládl. Procestoval celý svět. „Objektivně jsem na tom byl skvěle, hotový člověk, připravený dobýt svět. Ale o životě jsem nevěděl nic, byl jsem vlastně pořád stejný kluk.“
Jeho kariéra mohla mít poměrně jednoduchý směr - byl vystudovaný účetní, čemuž se ostatně bude několik let věnovat v prestižních poradenských společnostech. Zároveň jeho otec byl vydavatelem novin, v nichž Phil měl i brigádu (ale aby otci ukázal, schválně se nechal najmout konkurenčním listem), rodinný podnik by tak jistě šikovného účetního s mnoha talenty využil.
Ale Phila stále lákal sportovní svět, ačkoli jeho čas na uběhnutí míle se stále prodlužoval (jeho osobní rekord byl 4 minuty 13 sekund, ve zmíněných čtyřiadvaceti to ale již bylo šest minut). A stát se sportovním novinářem, který vyplňuje tabulky, nejspíš nebylo nic pro něj.
Šílený nápad
Pokud bychom z celé kariéry, knihy Shoe Dog a velmi nečastých rozhovorů měli najít hlavní radu pro všechny podnikatele, tak zní: „Hýčkejte si svoje šílené nápady!“ Právě o zrodu takového nápadu, jeho rozvíjení a úspěšného vyústění je Shoe Dog. Knight tu zachycuje, jak se mu jedna zvláštní myšlenka neustále vracela do mysli, nemohl přestat o ní uvažovat a nakonec právě na ní vydělal desítky miliard dolarů.
Knightův příběh pak ukazuje, jak je v globálním byznysu důležité setkávání (nikoli střetávání) kultur. Ostatně již na Stanfordu napsal práci s komplikovaným, ale všeříkajícím titulem „Mohou japonské sportovní boty udělat pro německé sportovní boty to, co udělaly japonské fotoaparáty pro německé fotoaparáty?“. Právě tato práce se stala základem pro revoluci na trhu se sportovní obuví, jíž se Knight stál věrozvěstem.
Klíčovou se stala návštěva japonského Kobe, kde Knight poznal značku sportovní obuvi Onitsuka Tiger. Byly neuvěřitelně levné, ale přitom kvalitní a vyhovovaly potřebám sportovců, Knight platí necelých třicet babek za vzorky japonských bot a posílá je svému bývalému trenérovi Billu Bowermanovi. Ti dva si potřesením rukou domluvili partnerství 25. ledna 1964, čímž de facto vzniká Blue Ribbon Sports. A Bowerman má nápady na vlastní boty.
Šílený nápad se stává realitou. Ale bude to trvat ještě několik let, než se zrodí skutečná legenda. A mezitím Knight skutečně pracuje jako účetní.
Logo za 35 dolarů
Knight začal boty skutečně prodávat ze svého náklaďáku a trvalo celých pět let, než se mohl vykašlat na svou hlavní práci. Tím začíná období neuvěřitelného růstu a rozmachu, o kterém se již popsaly tuny papíru. Proto jen několik důležitých momentů a motivů. Nové jméno Nike navrhnul majitelům první zaměstnanec firmy Jeff Johnson a to jméno skutečně pochází od antické bohyní vítězství Niké. Pod tímto jménem začala společnost fungovat v roce 1971, kdy zároveň Knight ukončil spolupráci s Onitsukou.
Ve stejném roce také jistá studentka grafického designu Carolyn Davidsonová dostala zakázku na vytvoření loga pro novou společnost. Výsledkem je kultovní logo Swoosh, které je dnes označováno za jedno z nejhodnotnějších na světě. Carolyn dostala 35 dolarů. Nicméně Knight na ni nikdy nezapomněl a když firma Nike vstupovala na burzu (prosinec 1980), věnoval jí podle vlastních slov stovky cenných papírů.
Z dnešního pohledu, kdy je základní vlastností téměř jakéhokoli trhu roztříštěnost, byl úspěch Nike téměř neskutečný. Během sedmdesátých let Nike de facto ovládla trh se sportovními botami v USA, když jejich podíl přesáhl 50 procent všech prodaných párů. Na druhou stranu to s sebou přineslo také negativa v čele s vysokými daněmi a vyšetřováním kvůli nezaplacenému clu.
Nike vhodně vsadili na masivní reklamní kampaně a cílení na mladé publikum a postupně se z nich stala módní záležitost. Ale přesto jejich produkty nikdy nepřestaly mít i původní funkci - tedy být vhodnou (nebo nejlépe ideální) obuví pro jednotlivá sportovní odvětví, ať už šlo o basketbal, golf, tenis či samozřejmě atletiku.
Právě díky tomu se pak Knight stal osobním přítelem celé řady ikon sportovního světa, především Michaela Jordana, jehož Jordan Air jsou asi nejslavnějšími botami světa a dodnes mu vynášejí desítky milionů dolarů ročně, či Tiger Woods.
Filmový podnikatel
Phil Knight se celý život věnoval botám a vydělal opravdu spoustu peněz. Z funkce výkonného ředitele odešel až v roce 2004 (zůstal šéfem představenstva) a Nike, jak produkt i firmu známe, je opravdu do velké míry jeho dílem. Projevuje se to určitou neústupností, která firmu pohání kupředu a jež se projevuje zvláště v posledních letech v souvislosti s tlaky na lidská práva (Knight osobně schválil kontroverzní reklamu s Colinem Kaepernickem ke 30. výročí legendárního sloganu Just Do It).
A ona dlouholetost je pro Knighta typická, ostatně na rozdíl od jiných miliardářů a úspěšných podnikatelů je celý život sezdán s jedinou ženou Penny, s níž má tři potomky.
Nejblíže rodinnému byznysu je jeho syn Travis. Ten se nejprve snažil prosadit jako rapper, ale záhy se pustil do počítačové animace. Knight se již v devadesátých letech stal 15procentním podílníkem ve studiu Will Vinton Studios a právě sem Travis nastoupil. Nebýt toho, nejspíš by studio po roce 2000 skončilo, když se dostalo do problémů. Phil však viděl potenciál a vsadil na to, že by s lepším řízením mohlo studio přeci jen mohlo uspět. Stal se majoritním vlastníkem, vyhodil veškerý management včetně správní rady, dosadil lidi, kterým důvěřoval. Studio dostalo nové jméno Laika a po několika úspěšných krátkých filmech v roce 2009 studio uvedlo celovečerní snímek Coralina na motivy komiksu Neila Gaimana. Z Laiky se v tu ránu stalo kultovní studio.
S filmovým světem však souvisí také tragická smrt Knightova druhého syna Matthewa. Ten v roce 2004 vyrazil natočit reklamní snímek pro jednu portlandskou neziskovou organizaci. A při potápění dostal infarkt a okamžitě zemřel. Pár měsíců po pohřbu Phil Knight odstoupil z výkonných funkcí v Nike.
Filantrop
Phil Knight se podobně jako jeho miliardářští kolegové občas snaží politicky angažovat, většinou na straně republikánů. A téměř vždy neúspěšně. Stal se velkým odpůrcem kampaně za schválení zvýšení státních daní v Oregonu (návrh prošel) a v roce 2018 věnoval tři a půl milionu dolarů na kampaň republikánského kandidáta Knuta Buehlera na post oregonského guvernéra. Opět neúspěšně.
Daleko úspěšnější však je Knight na poli filantropie, do které dal odhadem kolem dvou miliard dolarů a je označován za jednoho z největších donátorů v historii státu Oregon, přičemž jeho peníze směřují především na podporu zdravotního systému. Ještě více peněz však zakladatel Nike věnuje univerzitám, na nichž studoval. „V současnosti má formální univerzitní vzdělání trochu pošramocenou pověst především kvůli Billu Gatesovi a Stevu Jobsovi, kteří ze školy odešli po pár semestrech a stali se superúspěšnými,“ uvedl Knight na jednom veřejném vystoupení na univerzitě. „Ale u mě to je opačně. Během studií na Stanfordu jsem jako semestrální práci napsal byznys plán pro jednu společnost, z níž se později stala firma Nike.“
Hyčkat si šílené nápady a nepodceňovat univerzitní vzdělání tak jsou hlavními poselstvími muže, který obouvá doslova celý svět. Pokud vás zaujal, lze opravdu doporučit přečíst si jeho knihu Shoe Dog, stojí za to.
