Prvním gigantickým černým dírám pomohlo záření blízkých galaxií

Model teleskopu Jamese Webba v životní velikosti.

Model teleskopu Jamese Webba v životní velikosti. Zdroj: JWST team

Hubbleho vesmírný teleskop.
Prvním gigantickým černým dírám pomohlo záření blízkých galaxií
Prvním gigantickým černým dírám pomohlo záření blízkých galaxií
Prvním gigantickým černým dírám pomohlo záření blízkých galaxií
Prvním gigantickým černým dírám pomohlo záření blízkých galaxií
11
Fotogalerie

Astronomové si stále neví rady s objevem supermasivních černých děr na úsvitu vesmíru. Další možné řešení tohoto problému bylo nedávno zveřejněno v Nature Astronomy. Není vyloučeno, že gigantické černé díry mohly vznikat mnohem rychleji, než jsme si doposud mysleli.

 

Je to záhada. Když astronomové před časem objevili supermasivní černé díry na samotném úsvitu vesmíru, tak je to zaskočilo. A dodnes si s tím nevíme rady.

Předpokládali totiž, že supermasivní černé díry rostou celé miliardy let. Jenomže my už známe více než dva tucty těchto vesmírných monster z doby, kdy byl vesmír starý pouhých 800 milionů let. Zároveň víme, že v raném vesmíru vznikaly z vodíku a helia ve velkém množství hvězdy a tento materiál pak nemohl skončit v gravitačním chřtánu rodících se supermasivních černých děr.

V dnešním vesmíru je spousta supermasivních černých děr. Bývají v centru prakticky každé galaxie. V mladém vesmíru ale zřejmě byly mnohem vzácnější. Vědci objevili první z nich v roce 2001, při rozsáhlém pozorování oblohy v projektu Sloan Digital Sky Survey. Přesto ale, jak by černé díry mohly tak rychle růst?

Zajímavé řešení tohoto palčivého problému, který je jednou z velkých záhad současné astrofyziky, nedávno uveřejnil časopis Nature Astronomy. Mezinárodní tým odborníků, jehož členy jsou badatelé irské Dublin City University, americké Columbia University a finské University of Helsinki, přináší důkazy o tom, jak supermasivní černé díry mohly vzniknout rychleji, než se dnes obvykle domníváme.

Irský badatel John Regan a jeho spolupracovníci simulovali vznik a růst supermasivních černých děr v dávném vesmíru na superpočítačích. Během toho zjistili, že když je poblíž protogalaxie se zárodkem supermasivní černé díry jiná protogalaxie, která září natolik intenzivně, že v hostitelské galaxii potlačuje tvorbu hvězd, tak to může vést až ke zhroucení protogalaxie do ještě větší supermasivní černé díry. Když nevznikají hvězdy, tak kosmický plyn ze širokého okolí proudí do černé díry.

Výpočty ukazují, že takové zhroucení hostitelské galaxie do supermasivní černé díry o hmotnosti 1 milion Sluncí zabere tak asi 100 tisíc let. To je vzhledem k délce dosavadní existence vesmíru pouhý kosmický okamžik. A o pár set milionů let později může být ze supermasivní černé díry skutečný behemot o hmotnosti miliardy Sluncí.

Pokud se Regan s kolegy nepletou, tak to znamená, že gigantické černé díry mohly v raném vesmíru vzniknout mnohem rychleji, než jsme si doposud mysleli. Badatelé doufají, že svou hypotézu o původu supermasivních černých děr ve velmi mladém vesmíru ověří v následujících letech, kdy by měl zahájit pozorování následník Hubbleho teleskopu – Vesmírný teleskop Jamese Webba. Ten dohlédne i do velice mladého vesmíru.