Tom Cruise na začátku července oslaví šedesáté narozeniny a jako takový předčasný dárek sobě samému i nám jako divákům můžeme brát pokračování filmu, který ho katapultoval mezi hvězdy první velikosti. Šestatřicet let uběhlo od premiéry Top Gunu, v němž si zahrál rebelujícího pilota amerického námořnictva.
Lepší příběh než v jedničce
Film Tonyho Scotta, produkovaný dvojicí Jerry Bruckheimer a Don Simpson, jich při rozpočtu 15 milionů dolarů vydělal 356 a stal se kasovním trhákem roku. Příběh o přátelství, rivalitě, lásce ke starší instruktorce a nadzvukovému létání, ovlivněný videoklipovou estetikou, zajistil americkému námořnictvu zvýšený příliv nových rekrutů a sobě Oscara za píseň Take My Breath Away.
Za sequelem opět stojí jako producent Jerry Bruckheimer, režisér Joseph Kosinski, který s Tomem Cruisem natočil sci-fi Nevědomí a scenárista a v případě dvojky Top Gunu i producent Christopher McQuarrie, který s hercem navázal spolupráci na Valkýře a aktuálně s ním režíruje sedmý a osmý díl série Mission: Impossible.
Tím nejhlavnějším člověkem tohoto projektu je ale pochopitelně Tom Cruise. S jeho osobním nasazením v dech beroucích leteckých scénách i jeho rošťáckým charisma, které stále působí na ženy a jímž se zároveň vzpírá autoritám.
Byl to právě Cruise, kdo si v covidové době vymínil, že už v roce 2019 natočený film půjde do kin v příhodnějším čase, nepoznamenaném odlivem diváků z nich. Před týdnem ho slavnostně představil na festivalu v Cannes a prestižní přehlídka mu dodala patřičný lesk.
Zaslouží si ho, protože tvůrci původní látku, již často a s nostalgií citují, povýšili za pomocí moderní, ale zároveň v přístupu k akčním scénám starosvětské filmařiny na vyšší úroveň. Dvojka rozhodně nebude svádět k parodování tak jako jednička v Žhavých výstřelech, protože nabízí mnohem dospělejší vyprávění, které stojí nejen na působivých adrenalinových leteckých scénách, ale i na emocích a charakterovém vývoji postav, reflektujícím to, co zažili od událostí předchozího filmu.
Pocit odpovědnosti
Kapitán Pete "Maverick" Mitchell v podání Toma Cruise už není ten sebestředný floutek z jedničky, i když se stále rád pohybuje na hraně, čímž dráždí nadřízené. Trauma ze vztahu k otci v jedničce, k němuž se přidalo to ze smrti jeho parťáka a navigátora Nicka „Goose“, se v pokračování prohlubuje o pocit odpovědnosti za osud Nickova syna Bradleyho "Roostera".
Maverick dokazuje, že pořád vládne oblakům, ale na zemi je mnohem nejistější. Možná proto, že uvnitř cítí, že mu tam život trochu utekl před očima. Nejde ani tak o to, že se vyhnul povýšení v rámci hierarchie amerického námořnictva, aby mohl zůstat zkušebním pilotem stíhaček, ostatně v létání našel svůj smysl, ale spíš o to, že přítomnost parťákova syna mezi mladými piloty, které má cvičit, nebo dávné lásky, mu připomíná, že jsou i jiné hodnoty, které odsouval do pozadí.
Bradley mu vyčítá nejen otcovu smrt, ale i to, že na čtyři roky pozdržel jeho kariéru u námořnictva. Teď se potkávají společně v Top Gunu, kde má Maverick připravit v rekordně krátkém čase pár týdnů mladé a pilotky na nebezpečnou misi. Ti zprvu přistupují ke svému instruktorovi přehlíživě, ale pak je přesvědčí o svých kvalitách, které zúročí při společné bojové misi.
Nostalgické citování
Dvouhodinové vyprávění ve velkorysé expozici rozehrává nejen vztahovou dynamiku mezi postavami, především mezi Maverickem a podobně sebevědomými a arogantními kadety, jako byl kdysi on, či Maverickem a jeho nadřízenými, ale tématizuje i proměnu letecké techniky na tu bezpilotní. Kde se u strojů za miliony dolarů začíná redukovat lidský faktor s jeho nepředvídatelností. Tedy něčím, co je typické právě pro Mavericka.
„Otcovské“ pnutí mezi ním a ukřivděným Roosterem připomíná chlapské melodrama, s nímž se prolíná vkusná romantická linie mezi Maverickem a Penny (Jennifer Connelly). Svobodnou matkou a barmankou z klubu blízko základny, která je Maverickovou dávnou láskou.
Zápletka do velké míry kopíruje tu z prvního filmu. Řevnivost mezi Maverickem a Icemanem (Val Kilmer) z něj je nahrazenou tou mezi Roosterem a vychloubačným Hangmanem (Glen Powell). Rooster má samozřejmě stejný knírek jako jeho otec.
Podobné je to s citací známých scén a ingrediencí (brýle, motorka) jež ve vás rozeznějí nostalgickou strunu. Čilý ruch na letadlové lodi v efektním oranžovém západu slunce, Maverickova jízda na motorce nedaleko prolétající stíhačky, pilotní bar s písní u klavíru, sportovní stmelování letců na mořském pobřeží.
V jedničce měla tato scéna plážového volejbalu s vysportovanými, lesklými těly až homoerotický nádech, stejně jako celý film jakési fetišizované testosteronové maskulinity, tak snadné k parodování. Ve dvojce s větším genderovým a rasovým vyvážením ve skladbě pilotů toto mizí a naopak nastupuje větší emotivnost mužských scén. Třeba při setkání Mavericka s Icemanem, jehož představitel Val Kilmer trpí rakovinou hrtanu, což je tu citlivě zapracováno do charakteru jeho role.
Geopolitické vzduchoprázdno
Charakteristika postav s akcentováním jejich minulosti i stárnutí vyznívá mnohem lépe než v jedničce, podobně je to s leteckými scénami, které působí neporovnatelně intenzivněji než v ní. Jsou dynamické, vtahující, výborně ozvučené, přehledně nastříhané a napojené díky kamerám na perspektivu pilota v kokpitu.
Ve vysokých rychlostech vidíme, jak se hercům v rolích pilotů deformuje obličej, vnímáme jejich emoce, ten tlak, který přitom zažívají. Působí to velmi realisticky a současně euforicky, jak nadzvukové stíhačky provádí krkolomné kousky v úzké soutěsce. Vše vrcholí půlhodinovou závěrečnou gradující akcí, jejíž největší devízou, tak jako celého filmu, je, že se obejde bez CGI podpory, tak typické třeba pro marvelovky. Natáčelo se na skutečných strojích F-18 nebo F-14 a herci absolvovali náročný trénink a na výsledku je to znát.
Co trochu zamrzí je fakt, že se mise odehrává v geopolitickém vzduchoprázdnu, z něhož není patrné, kdo je tím nepřítelem, který mezi horami ukrývá továrnu na zpracování obohaceného uranu, jež může ohrozit NATO. Je to ze strany tvůrců rozhodnutí alibistické, ale pochopitelné z hlediska vstupu filmu na některé trhy, které by se tím mohlo zkomplikovat.
Film se vzdává politického komentáře, ale jinak se vyhnul všem obvyklým neduhům pokračování. Je sice velkolepější, technicky dokonalejší a s větším množstvím akčních scén než jeho předchůdce, ale při vší své impozantní efektivitě neztrácí srdce a disponuje lepším příběhem ten původní. Je to takové akční melodrama, při němž se ale za sentiment, který z něho kape, nestydíte, protože je součástí historie vnímání tohoto fenoménu a fenoménu Toma Cruise, který stárne pomaleji než ty stíhací stroje, které budou nahrazeny bezpilotními drony.
Celý článek najdete také na Zive.cz >>>
