Z oblasti zkázy je už řadu let turistický hit Ukrajiny. Okolí černobylské jaderné elektrárny přitahuje cestovatele od chvíle, kdy bylo možné do „zóny“ vstoupit. Její lákavost se však v čase mění. Před necelými třemi roky zakryl havárií z roku 1986 poničené reaktory nový sarkofág, aktuálně k místu přitahuje pozornost mimořádně dobře hodnocený seriál Chernobyl z produkce HBO. Lze očekávat, že se po jeho zhlédnutí vydají k ukrajinsko-běloruskému pomezí noví cestovatelé. Připomeňte si v reportáži deníku E15, co je na místě čeká.
Návštěvníky černobylské zóny zasáhnou tři silné dojmy – pocit vlastní malosti v porovnání se silou přírody, která postupně dobývá betonové a asfaltové plochy. Úzkost z prázdnoty celé oblasti a údiv nad gigantickými proporcemi sovětského plánování, jež dalo vzniknout nejen sociálnímu experimentu v podobě města Pripjať, ale také obřímu komplexu několika jaderných reaktorů.
Černobylská oblast se v posledních letech stává jedním z nejexponovanějších turistických lákadel Ukrajiny. Uzavřená zóna obklopující reaktor číslo čtyři, který na konci dubna roku 1986 způsobil největší jadernou katastrofu v historii lidstva, za rok 2016 přivítala na čtyřiadvacet tisíc lidí. V neposlední řadě se zóna pro mnohé díky postupně se snižující úrovni radiace stává o něco „bezpečnější“, a tedy akceptovatelnější ke strávení několika hodin.
Podívejte se na dronové záběry z Černobylu a Pripjati:
Propustka od ministerstva
Jedním z místních průvodců je i Nazar. Jako takřka každý Ukrajinec, i on má dvě zaměstnání – jedno na placení daní, jedno na uživení rodiny.
Původně vystudovaný elektrotechnický inženýr si prováděním návštěvníků po zóně přivydělává, jak sám říká, „na to, až přijde nečekaně vysoký účet za plyn v zimě“. V zóně však, na rozdíl od vojáků, inženýrů a vědců, dlouhodobě nepobývá, jen návštěvníky provádí, vypráví historii místa a vysvětluje, co a jak zde nyní funguje.
Ti, kteří do uzavřené oblasti zavítají, technicky nejsou turisté, ale „návštěvníci“. Tento status s udělením povolení ke vstupu do zóny schvaluje ukrajinské ministerstvo pro mimořádné situace, které má díky zvyšujícímu se zájmu světa o Ukrajinu v poslední době napilno. Není to přitom dáno jen probíhajícím konfliktem na Donbasu či anektovaným Krymem, ale obecně se zvedajícím povědomím o historii této velké země a způsobu, s nímž se dodnes vypořádává s následky jaderné katastrofy.
Mrtvá zóna? Sotva
Prvním překvapením při cestě do zóny je množství kolegů − návštěvníků. Na prvním check-pointu ráno zpravidla stojí hned několik autobusů a mikrobusů. Druhým překvapením pak je zjištění, že městečko Černobyl není zdaleka tak vybydlené, jak se zdá: poskytuje totiž zázemí pro několik tisíc pracovníků, vojáků či vědců, kteří v zóně dlouhodobě pobývají a likvidují následky katastrofy.
Tito lidé se v zóně točí na různě dlouhé směny podle toho, jak moc je jejich práce exponovaná radiačním dávkám.
„Říkáme, že mají ‚lazy job‘,“ vysvětluje Nazar s tím, že dotyční zde třeba měsíc v kuse dřou, než nasbírají maximální povolenou roční dávku radiace, a zbytek roku pak jsou doma. Vláda jim i tak vyplácí patřičný plat, který je v tomto případě v závislosti na pozici až pětkrát vyšší, než by dostali jinde. Celkem se prý v zóně nyní pohybuje kromě návštěvníků, jejichž vstup je hlídán, na zhruba čtyři tisíce lidí, a to včetně těch, kteří se starají o běžný chod a správu městečka.
Ze 3,5 tisíce starousedlíků, kteří se dobrovolně vrátili do zóny, už prý zbývá maximálně 150 lidí. Většina údajně zemřela hlavně stářím. Místní mají povolení ve zdejší půdě pěstovat zeleninu, chovat nějakou tu slípku, veškeré další potřeby jsou sem však dováženy. Vyvézt se nesmí zhola nic.
Relativní bezpečí
Na několikakilometrovou blízkost reaktoru a silně ozářené oblasti si prý jde zvyknout. Stačí jen dodržovat pravidla a netoulat se po okolí. Na první pohled panenská příroda, ba přímo divočina, totiž může skrývat takzvané hot-spoty: místa vyzařující vyšší dávky radiace. Jeden takový známější dokonce cestuje. „Ještě před lety šlo nejvyšší radiační dávky naměřit asi půl metru od kmene,“ vypráví Nazar s dozimetrem u jednoho ze stromů u cesty směrem k sarkofágu.
„Ta částice se ale dostala do kořenového systému rostliny a nyní pomalu putuje, teď měříme nejvyšší dávky asi deset centimetrů od kmene. Za pár let bude ve výši kolen a za pár desetiletí bude někde ve větvoví, tam už za ní nepolezeme,“ žertuje.
Nešťastná Pripjať
Ukazování dozimetru poblíž těchto hot-spotů průvodcům nevadí. Skupiny vodí po známých trasách a vědí, co kde čekat a kam nešlapat. Co jim ovšem leží v žaludku, je, když se návštěvníci na místě nechovají s dostatečnou úctou, hlavně pak v opuštěné Pripjati. Pokřikujících jedinců či přímo vandalů, kteří je neposlechnou a nekontrolovatelně pobíhají po zpustlém městě, je údajně poskrovnu, přesto však způsobují nevyčíslitelné škody. Policejní hlídky takové chytráky zpravidla rychle chytí, to už ale bývá pozdě.
Jednak ostatním kazí zážitek z pocitů opuštěnosti a stísněnosti, které Pripjať vyvolává, jednak ale dané místo svým nezodpovědným chováním ničí, rozbíjejí okna či vyhazují nejrůznější předměty. Z povrchního pohledu jde možná o haraburdí ze skládky, z pohledu historie jde ale o unikátní artefakty svědčící o neštěstí města Pripjať a pohnutém osudu jeho obyvatel, kteří ze dne na den v roce 1986 přišli o domov, do kterého se jen před pár lety nastěhovali.
Právě kombinace těchto faktorů hraje do karet tomu, že návštěvnická aktivita v černobylské zóně v příštích letech poroste. Jednak si lidé začínají uvědomovat, že třicet let chátrající budovy tam nebudou stát věčně, jednak místní les ještě více zhoustne a zkomplikuje průchod jakýmkoli návštěvám. Navíc místo čeká postupné zpustošení zmíněnými neukázněnci. Pripjať tak vstoupí do další fáze svého zániku. Ale to už bude pohled pro další generace návštěvníků.
Relativně vysoký počet lidí a specifické požadavky či pravidla, která se v Černobylu musejí dodržovat, paradoxně vedly pro návštěvníky k nečekané situaci: obchodní transakce, které se na území městečka v tamní kavárně, restauraci a obchůdku uskuteční, jsou bezhotovostní. „Lidé se tu nechtějí obtěžovat s penězi. Museli bychom mít nějaké vlastní, nebo mít nějak zajištěný vnitřní koloběh, kdyby náhodou došlo k jejich ozáření, aby se nedostaly ven,“ vysvětluje prodavačka v tamním obchůdku. A tak místní platí kartami. Výplaty jim prý vláda stejně posílá rovnou na účet už jenom proto, že se chce vyhnout vysokým nákladům na transport a zabezpečení hotovosti. Při plánované cestě do Černobylu by si tedy návštěvník neměl doma zapomenout kartu. |
