Proč máme tolik, kolik si myslíme, že bychom měli mít, a kolik je vlastně „dost peněz“, sepsal pro ZEN v šesti pádných bodech šaman, holistický poradce a lektor systemických konstelací Jan Bílý.
Možná, že vás to už také praštilo do očí. Ačkoli banky tisknou peníze jak divé – říká se tomu „kvantitativní uvolňování“ a děje se to i nadále – pořád jich nějak není dost. A to má docela smutné následky. Když jsem v roce 2003 reemigroval zpátky z Německa do Česka, psal jsem články o tom, že pro malý národ v centru Evropy je zcela nezbytné, aby investoval do vzdělání, pokud možno masivně. Dneska, po třinácti letech, musím číst, že svými výdaji na školství se ČR řadí na konec států OECD. Důvod? „Nejsou peníze.“
Maminku mám nyní na docela příšerné eldéence, takové konečné stanici pro staré a ne-mocné lidi. Je jí osmdesát osm let, a i když už zjevně nechce žít, myslím si, že by si zasloužila hezčí prostředí. Zdi oné nemocnice už dlouho nebyly vymalovány a personál je občas nevlídný, protože chronicky přepracovaný. Já vím, nejsou peníze…
A nedávno se do mě opřel pán, který přišel na moji přednášku o hojnosti a finančních přesvědčeních: „Tak mi, pane Bílý, vysvětlete, proč já, když pracuji ve velké nadnárodní korporaci, za stejnou práci, kterou dělám tady v Česku, beru šedesát procent platu mého německého kolegy.“ Pánovi jsem toho moc nevysvětlil; jednak bych ho musel odkázat na povolanější a jednak jsem nechtěl detailně zabíhat do témat odčerpávání kapitálu, odliv dividend, rozprodej původně „socialisticky“ vlastněných firem a malá přidaná hodnota české ekonomiky.
Jenomže toto vše jsou vnější ekonomické důvody. Minimálně stejně velký vliv na pocit bohatství mají důvody vnitřní – především psychické. Stav našich financí je totiž v daleko větší míře výsledkem našich podvědomých přesvědčení, než objektivních veličin jako příjmu, platu, výdajů a dluhů. Obsah naší peněženky, případně výše částky na našem kontě se řídí vzorci, které jsme přebrali často již v raném věku skrze působení rodinných struktur, v důsledku neustále omílaných mýtů a průpovídek, ale i ovlivněni odstrašujícími příklady dědečka, který o vše přišel, či udřené prababičky. Tato přesvědčení se v nás utvářela v době, kdy jsme podstatně víc cítili než uvažovali – totiž v našem dětství – a tak není snadné je odhalit, porozumět jim a změnit je.
Další vliv na nás měla škola a okolní společnost, v níž jsme vyrůstali. Ale i zde se nám nyní zdá, že „to tak prostě je“, a nevšímáme si, že podstatně správněji by tato věta musela znít: „Je to tak, protože jsme přesvědčeni, že tomu tak je.“ Naše podvědomí nás prostě ovládá – samozřejmě nejen co se týká peněz. Takže, i když se rozhodneme ke krokům jako „nyní budu šetřit“, „chci vydělávat víc“ nebo „teď vyřeším své dluhy“, pocity, které nás řídí, nás brzo dostanou tam, kde jsme už odmalička. S tematikou finančních přesvědčení pracuji již zhruba deset let a rád bych v tomto článku shrnul několik hlavních tezí, z nichž většina se stále a stále potvrzuje v mých seminářích. Budu přitom postupovat od čistě osobních důvodů, které jsou nevědomé, přes osobní vědomé důvody až po současné nastavení společnosti, které nedostatek vytváří.
1. Zděděná osobní podvědomá přesvědčení
Ta jsou hlavním předmětem „průzkumu“ v konstelacích, ze kterých víme, že se v rodinném systému nic nemůže ztratit. Pokud tedy někdo z našich předků prožil v souvislosti s penězi nějaké trauma, je velice pravděpodobné, že se traumatická energie předá dál. Například byl-li můj dědeček za svůj majetek perzekvován komunistickou justicí, může se toto ukázat v přesvědčení, že mít peníze je nebezpečné.
Hlavní skupiny těchto přesvědčení se liší podle pocitů, které jsou dominantní:
- Převzatý strach, když vydělávání nebo vlastnictví peněz někoho v minulosti ohrozilo.
- Věrnost rodinnému systému. Pokud naši předci žili v chudobě, jak bychom si my mohli dovolit jim být „nevěrní“?
- Odpor vůči předkům nebo nechuť jít zdánlivě podobnou cestou. To se děje tehdy, bylo-li v minulosti naší rodiny vydělávání peněz spojeno s velikou dřinou a nevedlo-li k bohatství. Naše přesvědčení v tomto případě může být, že je lepší nenásledovat cestu svých předků, zůstat chudý a vůbec se o „dostatek“ nepokoušet.
- Převzatá vina. V případě, kdy se někdo z našich předků dostal neoprávněně k majetku, kdy byl někdo jiný okraden, znevýhodněn nebo mu byl majetek zabaven, aby ho pak členové naší rodiny dostali, je možné, že já podvědomě splácím jeho vinu tím, že se stále a stále o majetek připravuji. Toto přesvědčení se zdá docela nepravděpodobné, ale z mnoha konstelací víme, že takto funguje.
- Převzatý stud. Kdosi z mého rodinného systému byl opětovaně kvůli penězům ponížen. Na mě se nyní může přenést jeho nebo její stud a já budu mít zábrany říci si o to, co mně náleží.
- A nakonec samozřejmě také převzaté pohrdání penězi. To se děje tehdy, když se kdosi z předků domníval, že je lepší, ctnostnější než ostatní, neboť žil v chudobě.
Toto jsou jen některé příklady převzatých peněžních přesvědčení, ve skutečnosti existuje nekonečně mnoho variant a možností. Skrze uctění zranění a bolesti toho, od koho jsme tato přesvědčení přebrali, je lze změnit. To ovšem jistou dobu trvá a rozhodně to nelze udělat jedním rituálem či konstelací.
2. Naučená, polovědomá přesvědčení o penězích
Opět několik příkladů: Zažijeme-li delší období nouze, může to vést k tomu, že „nás život naučí“ být s penězi velice opatrní a že přestaneme být v zacházení s nimi hraví a bezstarostní. Pokud jsme vyrůstali v pocitu nedostatku nebo strachu ze ztráty, nebude náš vztah k penězům zrovna uvolněný. A mluví-li již delší dobu každý kolem nás o krizi, začne to náš vztah k penězům chtě nechtě měnit. Začneme se jich držet jako klíště, což většinou omezí náš rozhled, vystraší naše srdce a vyřadí rozum. Při jejich používání či investování se začneme dopouštět chyb.
Pokud se toto začne dít, je důležité jít do hloubky našeho pocitu k penězům. Nemluvím o onom prvoplánovém pocitu, naší vědomé touze po penězích, která většinou tvrdí: „Chci se zbavit nedostatku…“ nebo „Peníze nezbytně potřebuji.“ Je nutné se dostat za nebo spíš pod tyto pocity nedostatku a uvědomit si, odkud pramení. Jako vždy, pohled do hloubky bolí a nakládá na nás zodpovědnost za vlastní život. Velice často totiž viníme ze své finanční situace někoho, na koho se pak můžeme zlobit. To samozřejmě nic nepřinese. Je podstatně lepší si uvědomit, že náš postoj k penězům je výsledkem našeho vlastního přesvědčení.
3. „Objektivní“ problémy
Slovo „objektivní“ je zde záměrně v uvozovkách, neboť i když je většinou řeč o potížích, které zdánlivě nekoření v našem jednání („je to prostě těžké“, „proti tomu jsem bezmocný“), je i zde dobré si přiznat, že za vše, co se nám děje, si můžeme sami. Je těžké hledat vodu na Sahaře, a i když se to může podařit, je podstatně lehčí ji najít například v Irsku. Na seminářích mě vždy udivuje, s jakým zápalem a entuziasmem se lidé snaží tvrdohlavě vydělat peníze tam, kde se to povede jen nepatrnému zlomku všech těch, kteří se v daném oboru snaží o totéž.
Toto je také jediná část „problému peněz“, kde nám může pomoci četba knih finančních poradců typu Roberta Kiyosakiho, odhlédneme-li od onoho amerického: „Je potřeba věřit si!“ Ne, věřit si opravdu nestačí, je třeba poměrně chladnokrevně zhodnotit svoji situaci, svůj podnikatelský záměr a své možnosti, stanovit si cíle a mít (a rozvíjet) také krapet intuice. To vše ovšem většina lidí nedokáže sama, a proto by se tito lidé měli ptát. Expertů, koučů, ale především svého blízkého okolí. Ptát se však znamená dát tomu, koho se ptám, také možnost k upřímné a tvrdé kritice.
4. Plýtvání a „udržitelná“ hojnost
To je ošemetná část mého článku. Ukazuje totiž, že „přebytek“ (jako jediný stav, který nám umožňuje hravost a kreativitu) neznamená pro každého totéž a může být také nebezpečný. Ale nejprve k nedostatku a dostatku. Dostatek se všeobecně pokládá za cíl hodný dosažení, zatímco nedostatek za katastrofu. Já ovšem tvrdím, že dostatek je pouze dočasná absence nedostatku. Slovo „dost“ má totiž ve všech jazycích dvě konotace, z níž jedna říká, že toho je „tak akorát“, druhá je ovšem limitující. „Dost!“ říkáme, když nám někdo nalévá čaj a my už víc nechceme nebo když nám děti jdou na nervy. „Dostatek“ nás tedy nenechává si hrát, ale fixuje nás na hranici, často na hranici nezbytného minima. Co k uvolnění potřebujeme, je přebytek.
Přebytek se ovšem může lehce zvrhnout v plýtvání, které, jak se zdá (opět přímá zkušenost z konstelací), trestá „univerzum“ depresí, osamocením, jakýmsi „ztvrdnutím“. To vede k necitlivosti, k poruchám kontaktu s okolím a k potížím ve vztazích k lidem. V této souvislosti se vynořuje otázka, jaký přebytek (tedy i jaké příjmy) „univerzum“ ještě povoluje, aniž by člověka „trestalo“. Tuto úvahu nenajdeme nikde u peněžních guruů, kteří svorně proklamují ideologii „no limits“. Jenomže, jak víme, vše má své přirozené hranice, přebytek nevyjímaje.
5. Současná sociologie peněz
Peníze původně sloužily jako prostředek, který ulehčoval směnu při obchodování. Jenomže jejich „hodnota“ a množství, kterým disponujeme, slouží už dlouhá staletí a ve stále se zvětšující míře k zajištění a upevnění pocitu jistoty a především ke zvýšení společenské prestiže. Peníze se tak plíživě změnily z prostředku v cíl. Tím jde stále víc o „mít je“ než o „používat je“, což vede k jejich hromadění. Koneckonců na neustále rostoucí koncentraci kapitálu je postaven i současný, po pádu komunismu zdánlivě bezkonkurenční a „jediný možný“ společenský řád („There is no alternative“ – Margaret Thatcherová).
Tím peníze vyjímáme z toku oběživa, ničíme jejich „merkuriánskou“, pohyblivou kvalitu směny a pokud s nimi vůbec ještě hýbeme, tak za účelem spekulace – tedy získání ještě většího množství peněz skrze nakládání s nimi samými. Peněz je tak na obchodním a investičním trhu stále méně, což vede k nutnosti vydávání dalších a dalších peněz (tj. tištění skrze centrální banky), a tím samozřejmě i ke ztrátě jejich hodnoty, tedy k dalšímu znejistění a zvětšení touhy po ještě více penězích. Je to spirála, která vede ke stále většímu odtržení peněz od reálného světa.
6. Last but not least – globálnost kapitálu
Peníze se v současné době stěhují k těm, co už jich „vlastní“ nesmírné množství, od těch, kteří jich mají čím dál méně. V tomto pohybu fungovaly dříve státy a jejich hranice a obchodní bariéry coby účinné překážky. Po odbourání všech opatření omezujících peněžní transakce se multimiliardáři, velké banky a megakorporace stali těmi, kteří opravdu rozhodují. A jak víme, je těžké očekávat od kaprů, že si sami vypustí rybník.
Takže – pokud chamtivost nepoleví a všichni neobjevíme nějaké celku prospěšnější hodnoty nebo pokud se neobjeví nějaký magickou silou nadaný Super-Jánošík, který se postará o vyrovnání katastrofické nevyváženosti, budeme se stále víc blížit konečnému stadiu postmoderního kapitalismu, totiž jeho proměně v korporátně-oligarchní diktaturu. Do té doby však doporučuji hravost a lehkost, především ohledně financí. I bez peněz může být život přece krásný. A jak Angličané říkají: „Angels fly, because they take themselves lightly.“
