Tajemná Tanganika: Křížem krážem lodí po nejhlubším jezeře Afriky
Na cestě po Africe jsme už nějaký ten pátek, a když přišla na řadu Tanzanie, dlouho jsme neváhali, kam se v této zemi podíváme.
Tajemné jezero v odlehlém západním regionu země nás přitahovalo jako magnet. Jako vždy jsme i sem dorazili prosti jakéhokoli detailnějšího plánu a vše začali řešit až na místě.
Netradiční nákup
Tři dny jsme ve vesničce Kibirizi poblíž tanzanského města Kigoma strávili vyjednáváním, dohadováním a testováním nabízených plavidel. Jednotliví prodejci se navzájem tvrdě pomlouvali. Nakonec jsme ji však našli. Perfektní kocábku elegantních tvarů s pěknou malou plachtou. Pravda, byl to starší ročník, ale na svůj věk byla stále v kondici.
Stejně jako všechny ostatní byla vyrobena ze speciálních afrických dřevin. Čtvrtého dne zrána definitivně uzavíráme obchod. Rybářskému bossovi předáváme v přepočtu něco kolem čtyř tisíc korun a za velkého povyku místních odplouváme se vší bagáží směrem na jih.
Unikátní rozměry
Ambice přeplout celé jezero až na jih nás naštěstí rychle opustily. Tanganika je totiž se svými 670 kilometry nejdelším sladkovodním jezerem na světě. Tím však výčet zajímavostí zdaleka nekončí. Po Bajkalu jde o druhé nejhlubší jezero. Jeho dno, které místy dosahuje více než 1,4 kilometru pod hladinou, je zcela „mrtvé“. I přes bouře, jež vytvářejí až šestimetrové vlny, se voda v hlubinách nehýbe a je označována jako fosilní. Její stáří je odhadováno na 20 milionů let.
Prvními Evropany, kteří mohli spatřit tuto perlu ukrytou v africké džungli, byli v roce 1858 angličtí objevitelé Richard Burton a John Speke. Zavedla je sem expedice za objevením zdroje řeky Nilu. Když už sem zavítá nějaký ten turista, většinou kvůli populaci šimpanzů, kteří jsou soustředěni především ve dvou národních parcích na březích Tanganiky Mahale Mountains a Gombe Stream.
Jak chutná život
Naším cílem jsou hranice jednoho ze zmiňovaných národních parků Mahale Mountains vzdáleného přibližně 130 kilometrů od města Kigoma. První den plavby je vítr proti nám, a tak začínáme pracovat na fyzičce a celý záliv přepádlujeme. Odměna za naše úsilí je sladká. Za zálivem na nás čeká opuštěná plážička. Kolem nás skalnatý břeh, nádherně průzračná voda a my vytahujeme lahev lokální brandy a křtíme naši loď na Mambu, což ve svahilštině znamená krokodýl. Zbytek dne je ve znamení pohody. Rybaříme na skalách a obdivujeme okolní krajinu. Nádhernou kulisou nám je krvavý západ slunce nad hornatým břehem Konga. Tak tedy začíná naše dobrodružství, které už navždy zůstane hluboce vryto do našich vzpomínek.
Následující ráno se probouzíme, ještě než se slunce vyhoupne nad obzor. Dnes máme štěstí. Fouká nám ze severu přímo do zad. Je čas přenést naše teoretické znalosti o plachtění do praxe. Vše klape a my plujeme s větrem v zádech. Užíváme si jízdy a pobřeží se zatím pomalu mění. Skalnaté kopečky střídají lesy. Sem tam zahlédneme vesničku či políčka místních. Kdo to nezažil, nemůže pochopit tu neskutečnou pohodu a klid. Vnímáte jen vítr, vodu a fascinující přírodu všude kolem vás.
Pohodu ale může rychle vystřídat kalamita. Tanganika je obrovská a my jsme jí po čase začali říkat moře, protože nic jiného to není. Je to moře s vlnami i bouřemi, nepředvídatelné jako každé jiné. Moře, jehož vody umí být nádherně modré, klidné a mírumilovné, stejně tak jako zkalené, napěněné a rozbouřené. Moře, které vás v jednu chvíli naplní radostí nad svou krásou a vzápětí zastraší svou silou.
Jednou dole, jednou nahoře
Sedmého dne se o tom silně přesvědčíme. Máme namířeno přímo na cíp delty řeky Malagarasi. V tuto chvíli ještě nemáme tušení, že celá delta vystupující do vzdálenosti čtyř kilometrů od pobřeží je tvořena pouze rákosím a nemá žádný pevný základ. Pomalu začínáme rozeznávat jednotlivé trsy rostlin, které jí dávají tvar, když vítr náhle ustane. Skasáme plachtu a skáčeme z lodi. Je úplné bezvětří. Užíváme si té krásné voňavé vody.
Za pár set metrů ji řeka zkalí a zaplní se krokodýly a hrochy. Po chvíli opět z lodě zpozorujeme, že přímo naproti nám jde vítr, jenž na hladké hladině vytváří malinké vlnky. Plujeme teď kilometry od pobřeží a potřebujeme se dostat na druhou stranu delty. Chopíme se pádel a jedeme mu vstříc. Netrvá dlouho a střetneme se. Naneštěstí je protivítr poměrně silný.
Cesta k rákosí nám zabere hodinu a půl pořádné dřiny. I tak jsme stále daleko od samotného cípu. Chvíli bojujeme, ale docházejí nám síly. Mezitím se rozfoukalo ještě více. Vlny se zvedly a houpají teď naší loď kou nepříjemně ze strany na stranu. Když už si myslíme, že to vzdáme a vrátíme se zpět ke břehu, nacházíme v rákosí průplav, který by s kapkou štěstí mohl vést až na druhou stranu. Makáme ze všech sil. Nesčetněkrát se kvůli vlnám uhodíme rukou plnou silou o stranu loďky. Klouby jsou plné třísek, ale to je nyní náš poslední problém… Nemáme ani tušení, jak dlouho mohl průjezd na druhou stranu trvat, ale zvládli jsme to.
Ryby jako zdroj obživy
Na rybách zde závisí obživa mnoha lidí. Není divu, že s jejich množstvím se mění i nátura jejich konzumentů. Když je ryb dostatek, jsou šťastní jako v deltě řeky Malagarasi. Jelikož musíme každých pět až šest dní doplnit zásoby čerstvých potravin a rýže, přistáli jsme i na místech, kde byla atmosféra o poznání jiná.
Malinké vesničky zařízlé do hornatého terénu jsou přístupné pouze lodí. Nemají zde možnost cokoli pěstovat a zároveň nedisponují penězi. Celé rodiny pak jedí pouze ryby a placky z mouky. Žádné ovoce, žádná zelenina, jen strach, zda rybáři chytí dostatek ryb pro všechny. V těchto místech pak není příjemné setrvávat.
Konec putování
Po necelých třech týdnech na vodě dorážíme k našemu cíli. I když nás zubaté stíny Mahale Mountains provázely téměř polovinu cesty, nyní vystoupily z mlhy a nabyly jasných obrysů. Mohutný skalnatý masiv se majestátně tyčí nad třpytící se hladinou. Bohatě zalesněné stráně jsou domovem mnoha zvířat včetně lvů či leopardů. Zároveň pro nás však představují konec našeho dobrodružství. Hranice národního parku sahají 1,6 kilometru do vody a kempování na zdejších úchvatných plážích je zakázáno. Abychom ho objeli, potřebovali bychom minimálně čtyři dny, a tak přichází na řadu loučení s naší Mambou.
I přes všechny strasti, boláky na nohou z věčného máchání, nehojící se drobná zranění se nám bude těžko odjíždět. Nakonec se nám naši kocábku dokonce daří prodat. Sice za čtvrtinu ceny, avšak lidé v těchto končinách mnoho peněz nemají, a tak jsme rádi, že ještě někomu poslouží.
ŠIMPANZÍ KRÁLOVSTVÍ
Kdysi čítala zdejší populace šimpanzů 1–2 miliony jedinců. Dnes je jich sotva 300 tisíc. Lidé kácejí stromy, aby mohli obhospodařovat půdu. Zvyšující se spotřeba palivového dřeva rovněž přispívá k masivní deforestaci. Nerostné suroviny jsou těženy často v srdci nedotčených lesů. Při konfliktech vojáci migrují jejich přirozeným prostředím a stovky či tisíce lidí jsou nucené k přesunům, což má destrukční účinky na životní prostředí. Vážnou hrozbou jsou pro tyto primáty i přenosné nemoci včetně eboly. Velkým problémem jsou také pytláci.
OČIMA AUTORKY
Tanganika je neprávem opomíjený poklad v odlehlé části Tanzanie. Tvoří přirozenou hranici mezi Tanzanií a DR Kongo, Zambií a Burundi. Její fascinující původ, dramatické pobřeží a unikátní život pod hladinou jsou zárukou nevšední cestovatelské zkušenosti. Pro nás však tyto prastaré vody představují ještě něco víc. Každodenní zážitky plné náhlých zvratů nás mnohé naučily. V jednu chvíli si vychutnáváte nadpozemský klid, o pár minut později bojujete s neúprosným živlem.
Na Tanganice nebyla důležitá minulost či budoucnost. Nenacházeli jsme se ponořeni ve vlastních myšlenkách. Všechny smysly bylo potřeba soustředit na daný okamžik. Velké vlny představují problém pouze ve chvíli, kdy jim musíte čelit. Jakmile se však hladina uklidní, vlny jako by ani nikdy nebyly. Kdybychom se ke všem našim problémům dokázali stavět jako k vlnám Tanganiky, náš život by byl o poznání svobodnější…
