Uranové doly nebo koksovny. Obrazy namalované podle fotografa Máchy se prodávají za tisíce eur

Marion Tivital - Site Industriel, olej na plátně, 2012 - Jáma č.13 uranového dolu Hamr, 2009

Marion Tivital - Site Industriel, olej na plátně, 2012 - Jáma č.13 uranového dolu Hamr, 2009 Zdroj: Viktor Mácha

Wiktoria Balawender - bez názvu, akryl na plátně, 2020 - Kuplovna, Saint Gobain Holwell, 2019
Wiktoria Balawender - bez názvu, akryl na plátně, 2020 - Nová Huť, Ostrava, 2009
Wiktoria Balawender - bez názvu, akryl na plátně, 2020 - Třinecké železárny, Třinec, 2009
Wiktoria Balawender - bez názvu, akryl na plátně, 2020 - Vysoká pec, Seraing, 2015
Sveta Shirkova - Rez, olej na plátně, 2019 - Důl Rudý říjen, Donbas, 2012
29
Fotogalerie

Snímky českého fotografa Viktora Máchy inspirují výtvarníky z celého světa. Malba ikonické koksovny hutě Koněv na Kladně nebo již neexistující větrací jámy uranového dolu Hamr u Stráže pod Ralskem od francouzské autorky se v aukci prodaly za tisíce eur. 

„Všechno to začalo před několika lety. Projížděl jsem zrovna Karvinou nafotit si podvečerní snímek dolu ČSA, když mi volá jakési neznámé číslo s francouzskou předvolbou. Dáma na druhém konci se představila jako Marion Tivital, která prý objevila mé fotografie a velice ráda by podle nich udělala pár obrazů. Samozřejmě jsem svolil, že někdo nachází inspiraci v mém fotografickém díle mne jen a jen těšilo,“ vypráví fotograf industriálních staveb Viktor Mácha.

Tehdy ještě netušil, že mluvil s významnou francouzskou výtvarnicí, která je zastoupena v předních galeriích světa. „Svým svérázným stylem, kterým redukuje obří průmyslové stavby do minimalistických geometrických objektů, zvěčnila hned dva české industriály – ikonickou koksovnu hutě Koněv na Kladně a dnes již neexistující větrací jámu č. 13 uranového dolu Hamr u Stráže pod Ralskem. Obě malby se prodaly v aukci v řádech tisíců eur,“ říká o výsledku Mácha.

Jako předlohu používá Máchovy fotografie i Andrea Pompili z Říma, který své portfolio realistických akvarelů rozšířil i o několik průmyslových motivů inspirovaných předlohami z USA, Itálie a Ruska.

Z Apeninského polootrova pochází i oceňovaný mladý malíř Claudio Cionini, kterého průmysl a městská krajina fascinuje od dětství. „Může za to jednak jeho rodné město Grosseto, dříve obklopené rudnými doly, jednak nedaleký, dnes již postindustriální přístav Piombino. A byly to právě malby z Piombina, které byly k vidění na kolektivní výstavě „Nuovi pittori della realtà“ (Noví malíři reality) v Milánu, nebo na výstavě „RUST! Fabbrica-Città-Memoria“ (Rez! Továrna-Město-Paměť) v Pontedeře. A právě díky její propagaci na Instagramu jsem jeho obrazy z Ukrajiny úplnou náhodou objevil. Že vznikly podle mých fotografií, netušil. Slevu mi taky nedal, ale zůstali jsme přáteli dodnes,“ doplňuje Mácha s tím, že když  je řeč o Ukrajině, nelze nevzpomenout na začínající malířku Svetu Shirkovou z Kijeva, která v Donbase sice nikdy nebyla, ale i tak vdechla život hned několika akrylovým malbám jeho oblíbených šachet z okolí Horlivky a Jenakijeva.

Industriální umění kvete i v Ruské federaci. Absolventka Altajské státní univerzity Lukia Murina žije a tvoří v západosibiřském Tomsku a na začátku roku 2020 ztvárnila německý vysokopecní závod ThyssenKrupp Bruckhausen, který Mácha navštívil v roce 2011.

„V Tomsku působí i další umělec a restaurátor v jedné osobě – Nikolaj Izajev. K mým fotografiím se dostal přes Lukiu, a nedávno tak vznikl monumentální olej na plátně ze snímku pořízeného v Nižním Tagilu,“ vypráví Mácha o dalším z ruských výtvarníků.

A Máchovy snímky inspirují i výtvarníky za oceánem. „Rod Donoughe, jehož díla jsou zastoupena ve sbírkách Southern Alleghenies Museum of Art, The Westmoreland Museum of American Art, nebo The University Museum at Indiana University of Pennsylvania v současné době tvoří a působí v Pensylvánii. Vedle klasických olejomaleb krajin a městkých zákoutí se věnuje i průmyslovým motivům z amerického Středozápadu. Jeho nejnovější dílo je ale inspirováno fotografií z ruské železárny Kosaya Gora, kterou jsem navštívil v roce 2015 a málem uhořel. Ten žár vytékajícího feromanganu byl hrůzný. Rod to měl v ateliéru mnohem snazší,“ usmívá se Mácha.

Další z žen, která se Máchou nechala inspirovat, je Pat Benincasa, americká výtvarnice s italskými kořeny. Žije a tvoří v Minnesotě a za svou uměleckou kariéru si vysloužila řadu ocenění. „Cyklus ‚State of the Hearth´ byl dokončen v roce 2018 a sestává z šesti kolorovaných rytin do plechu. Úplnou náhodou se má fotografie vysoké pece C5 ze železáren ArcelorMittal Cleveland stala jednou z nich. Zvolená forma a použití kovového materiálu má imitovat archeologické vykopávky sloužící k dokumentaci a uctění odkazu všech, kteří v potu tváře vybudovali moderní Ameriku,“ říká k dílu Američanky Mácha.

Při návratu do Evropy připoměňme Francii. „Malíř Jean-Pierre Brissart pochází z La Roche de Glun v Drôme, svou uměleckou dráhu začal jako fotograf na volné noze a od roku 2012 se intenzivně věnuje malbě. Po sérii abstraktních obrazů se věnuje zejména průmyslovým tématům. Jedno z nich vzniklo i podle mé fotky pořízené ve švédské válcovně SSAB Borlänge. Láska k průmyslu mne také svedla dohromady s německým malířem akvarelů Carstenem Wielandem, který pro jedno své dílo použil jako předlohu fotografie z přístaviště u železáren Hüttenwerke Krupp Mannesmann v Duisburgu. Tento vystudovaný grafik z Essenu se akvarelu věnuje od roku 2015 a v současné době vystavuje po celé Evropě,“ vypočítává další umělce, které inspiroval.

Industriál je oblíbený i v Polsku. Tam se fotografiemi inspirovala  Wiktoria Balawender, která vystudovala střední uměleckou školu Jana Cybise v Opoli a posléze University of Arts v Poznani. „Ve své tvorbě se vyhýbá realistickému zachycení světa a dává průchod vlastnímu zobrazení transcendentní formy objektu. Je to svým způsobem fenomenologizace průmyslových objektů, hledání jejich ideální formy. Takoví Bernd a Hilla Becherovi v akrylových barvách,“ doplňuje fotograf.

„Jestli ty mé fotky pomohou pravým umělcům soustředit se v tichosti  ateliéru na další nová a strhující díla, místo aby jim v potu tváře vysychaly na paletě barvy někde na vrcholku haldy, pak pro mě není větší útěchy. Průmysl je krásný. A je také pomíjivý. Právě proto je třeba tenhle kovový záblesk v dlouhých dějinách lidstva zaznamenávat všemi dostupnými prostředky. Já už si ten svůj vybral,“ uzavírá vyprávění industriální fotograf Mácha.

Více fotografií Viktora Máchy naleznete zde