Laureát ceny pro nejlepší fotografy světa, také oceňovaný v domácí soutěži Czech Press Photo a nově i držitel ceny mezinárodní asociace sportovních novinářů AIPS Roman Vondrouš v dalším díle seriálu rozhovorů E15.cz s předními českými fotografy. O focení koní na dálku pomocí odpalování, o blýskání do módních kreací diváků i o tom, jak se pro Vondrouše, mimo jiné kmenového fotografa ČTK, změnila a zrychlila doba.
Jak jste se k fotografii dostal?
Poprvé jsem držel foťák v ruce asi ve třinácti letech, ale až o dva roky později jsem fotografoval pravidelně. Mým tématem byla železnice, jednalo se o velmi technické snímky, které nebyly moc kreativní. Šlo spíše o zhmotnění mojí vášně do obrazové formy. Tehdy jsem se naučil pracovat s analogovou fotografií. Asi jako u každého začátečníka to bylo systémem pokus, omyl. Pak následovala poměrně velká pauza a k fotografii jsem vrátil až o mnoho let později.
To už jsme tedy u focení dostihů.
Na dostihy jsem se poprvé podíval v roce 2000 s kolegou z bývalé práce. Focení mě okamžitě strhlo. Přesně před dvaceti lety jsem poprvé fotil Velkou pardubickou. V té době jsem ještě v ČTK, kde působím dnes nepracoval, přispíval jsem do regionálních týdeníku. Věnoval jsem se v té době převážně focení sportu od hokeje přes plochou dráhu po basketbal.
Jak moc se za dvacet let změnily dostihy?
Za tu dobu se dostihy velmi zprofesionalizovali. Žokejové dříve tolik nejezdili do zahraničí, kde nabírají zkušenosti, které pak uplatňují u nás. Pocitově vnímám, že se sport velmi posunul.
Co se změnilo v samotném dokumentování dostihů?
Z hlediska focení se změnila hlavně technika, která nabízí rozmanitější možnosti k zachycení akce. Výrazně se zlepšilo rozlišení a rychlost ostření. V začátcích jsem ještě používal film a spoustu okamžiků mi uniklo. V té době jsem dokázal za vteřinu cvaknout jeden snímek a nevěděl jsem, jestli se povedl. Nyní mám možnost zachytit přes 10 snímků za vteřinu. Přesto mám stále myšlení z dob používání filmu, tudíž než bych vystřílel spoustu záběrů, tak o kompozici přemýšlím a hledám nová místa.
Dají se ještě nová místa najít?
Hledání nových úhlů je čím dál složitější. Dostihová závodiště, nejenom v Pardubicích znám jako svoje boty. Kdybych uměl jezdit na koni, tak bych pardubickou a ostatní dostihy mohl běhat. Musím ta místa znát, abych neohrozil jednak sám sebe a také žokeje s koňmi.
Při sportovní fotografii se používají foťáky na dálku, která dodávají snímkům jiný rozměr a pohled, využíváte je hodně?
Teď je používám, dříve to nešlo. Zaklekával jsem téměř do příkopů. Dálkové odpalování skutečně pomáhá k zajímavým záběrům.
Bylo by možné fotit dostih přímo ze sedla?
Nyní se používají kamery, které mají přímo žokejové na přilbě. Určitě by to byl zajímavý pohled, hlavně díky perspektivě. Takový záběr ještě nemám. Na druhé straně bych takovou fotku asi nemohl považovat za svoji, v případě, že by kameru ovládal žokej. U dálkové spouště si připravím všechnu expozici osobně a je to jen jiná forma pořízení záběru. Další z pohledů, který mám v hlavě, by byl přímý nadhled, technicky je to ale neproveditelné.
Koně jsou pro vás osudové, vyhrál jste s nimi i World Press Photo. Jak skládáte série, které oslovují mezinárodní poroty?
Profituji z toho, že fotím dlouho a za ta léta vím jak se pohybovat na závodištích, co si mohu dovolit, jaké jsou světelné podmínky a podobně. Kdybych fotil rok nebo tři roky, tak bych nebyl schopen takovou sérii sestavit. Soubor skládám intuitivně, musí obsahovat silné fotografie provázané příběhem. I oceněná série z World Press Photo takto fungovala. Začala ve vážnici, pokračovala k boji na dráze až ke konečnému snímku zklamaného žokeje, který spadl.
Krajské volby 2020 v Pardubickém kraji >>>
V jakém momentu jste přesvědčený, že máte soubor, který obstojí?
Na to je těžké odpovědět, protože jsem se kolikrát sám spálil. Soubor jsem považoval za zajímavý a pak se nesetkal s úspěchem. Otázka, co je úspěch? Soutěže jsou skvělé, tam mohu ukázat, co jsem nemohl prezentovat nikde jinde. Na druhé straně nejsou zárukou, že obstojí ten, který budu považovat za dobrý. Fotograf musí tvořit pestřejší škálu souborů, protože nelze udělat jeden a být si jistý, že obstojí. Je to loterie. Myslím, že v této době už dokážu poznat, co by mohlo obstát lépe, než před několika lety.
Nyní máte nově ocenění AIPS, kde oproti řadě jiným vašim úspěchům ze soutěží uspěl soubor barevný. Jak rozlišujete, kdy zafunguje barva a kdy černobílá fotka?
Konkrétně u série z World Press Photo se jednalo o jeden snímek, který převrátil celou sérii do černobílé. Pak jsem si v hlavě hledal motivy, které by s ním ladily - tříštící se voda v příkopu, siluety proti tmavému lesu. Jedná se o ojedinělý soubor, který jsem udělal v černobílém provedení. Jinak fotím hlavně v barvě. Nyní v době koronaviru fotím Prahu postavenou na barevných situacích - ostré slunce, stíny, stínohry podpořené barevnou skladbou
V barvě vznikl i soubor ze zákulisí dostihů. Kdy jste začal dokumentovat i druhou stranu dostihů?
O focení zákulisí, jsem přemýšlel už před mnoha lety. Myslím si, když se fotograf věnuje tématu, tak se z něj stává celoživotní téma, což jsou v mém případě dostihy. Zatím nemám pocit, že ho opustil a spousta fotografií mi ještě chybí. Když se vrátím k zákulisí, vždy jsem viděl záběry, které bych chtěl, ale pokaždé převážilo focení na dráze. Protože k akční fotografii mám hlubší vztah. V roce 2017 jsem si řekl, že potřebuji dofotit i jiné motivy, než akci z dostihů, tak jsem začal chodit i do zákulisí.
S dostihy je často spojena móda. Jak vnímáte kontrast udřených žokejů a někdy vymóděných diváků?
U nás není móda, tak ortodoxní, jako třeba v Anglii. Mám spousty fotografií z Karlových Varů na téma fashion. Jednou za rok se tam sjíždí šlechta z Rakouska, Německa či z jiných zemí. Ti na dostizích předvádějí své outfity. Samotné dostihy je moc nezajímají, vzájemně se chlubí svým přepychem. Musím chodit v podstatě na každé dostihy, abych ty pěkné záběry našel. Focení je o vytrvalosti, jinak to nejde. U tohoto souboru používám blesk a flashuju přímo do barevně oblečených dam a pánů. Ne úplně vždy, ale rozhodl jsem se pro takto ucelený soubor.
Bavíme se o 20 letech ucelené práce, chystáte něco speciálního?
Na příští rok chystám výstavu z dostihů v Czech Photo Centre.
Jste fotograf, který se k tématům vrací, ať už se bavíme o pardubické nebo o dalších souborech. Jak si ale hledáte ta původní nová témata?
Stále se snažím všechno dělat trochu jinak. Například koronavirovou krizi, zaznamenávám ve stylu daily life, každodenního života, ale zhmotňuji ji do výtvarné stránky. Zpětně jsem se vrátil ke Grantu Prahy a oceněnému souboru v soutěži Czech Press Photo z roku 2010. Vracím se na místa, kde jsem předtím pracoval a profituji ze znalosti prostředí. Z fotek nyní cítím napětí, strach, liduprázdno. Pokračuji v souboru stejným stylem, akorát v této bizarní, paradoxní době. Tak to je třeba jeden takový příklad hledání.
Co je pro vás klíčové a přesvědčí vás k dlouhodobému zpracování tématu?
Důležitý je časový prostor, kterým jsem omezený. Pro ČTK fotím každodenní zpravodajství, tím pádem je čas pro vlastní projekty omezený. A také v této době moje projekty nenachází mnoho uplatnění. Někdy mám pocit, že fotografie je hobby a pozitivní vztah k fotografii je hnacím motorem k práci na volné tvorbě. Pracuji intuitivně, soubor musí zapadat do barevného provedení a musí mě bavit. Když se fotograf těší, fotky dopadnou mnohem lépe, než když je do něčeho nucen.
Je volná tvorba protipólem ke každodenní zpravodajské práci?
To jsem zapomněl zmínit. Určitě. Focení vlastních projektů funguje jako terapie. V ČTK fotíme rozličná témata, což je dobře. Nedělám pouze sportovní fotku, ale všichni fotíme kulturu, demonstrace a mnoho dalšího. Myslím si, že fotograf, který dělá více témat je ostřílenější a pak je schopen zpracovat téma mnoho lépe. Práce s lidmi je důležitá pro dokumentární cykly. Zase žurnalistická a dokumentární fotografie se nearanžuje, záběry zásadně vyčekávám. Mám radost, když chytím záběr, který je živý a bezprostřední.
Jak se za dobu vlastně už 15 let, kdy fotíte pro ČTK změnila doba z pohledu reportážního fotografa?
Určitě v rychlosti odevzdávání fotografií. Když jsem začínal v ČTK, nafotil jsem reportáž a šel jsem do redakce, tam jsem záběry zpracoval, otextoval a poslal je editorům. Už tehdy byl tlak na rychlost, ovšem ne tak extrémní. Teď posíláme fotografie rovnou z místa přímo z fotoaparátu. Zásadní změny kromě té rychlosti nepozoruji. Fotografií se odevzdává více, protože tehdy nebyly obrazové galerie na webech, většinou se událost, text, doprovázeli jednou ilustrační fotografií.
Má web podle vašeho názoru vliv na kvalitu? Fotografií se dává ven, lidé kliknou na cokoliv, ztrácí se tak estetika?
Vnímavost lidí vůči fotografii se zhoršila. Nevím, zda kvůli webům. Když se fotografie vzala do ruky a prohlížela se, člověk jí více vnímal. Na webu si člověk galerii rychle prolétne. Myslím, že lidé už o fotce jako takové tolik nepřemýšlejí, ne všichni samozřejmě. Některé galerie na webu jsou dost zahlcené. V nadsázce řečeno: fotografie v elektronické podobě je tak dostupná, že lidí k ní ztratili vztah, úctu a pokoru.
Roman Vondrouš (45) Rodák z Pardubic absolvoval magisterský program Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě. Nyní na stejné univerzitě pokračuje jako doktorand. Pracuje již řadu let jako fotoreportér České tiskové kanceláře. Je laureátem první ceny v prestižní mezinárodní soutěži World Press Photo 2013 v kategorii Sport a několikanásobným držitelem ocenění v národní soutěži Czech Press Photo. |
