Za objektivem Vladimír Čech ml.: Jak se fotí ohrožené druhy zvířat? | E15.cz

Za objektivem Vladimír Čech ml.: Nemusíte být Indiana Jones a tygra nebo levharta vyfotíte

Anna Vacková

Focení pomocí fotopastí je o značné trpělivosti. Mnohdy se i po několika měsících ve fotoaparátu nenachází ani jeden použitelný snímek. Myši překusují kabely, jindy na fotopast spadne větev. Občas fotografa potká štěstí a vyfotí ducha hor – sněžného levharta, což se dosud zblízka povedlo skutečně jen málokomu. Vladimír Čech ml., které se tomuto druhu focení věnuje, popisuje v rozhovoru z dílu série deníku E15 “Za objektivem”, jak je na tom on.

Jak začal váš projekt Fotopastičky?

Některé druhy zvířat jinak, než fotopastí nevyfotíte, je to pokud ne nemožné, tak velmi nereálné. Jako první jsem se snažil zachytit rysa ostrovida. Určitě znáte klasické fotopasti, používané například k monitorování zvěře nebo hlídání majetku. Jsou zdrojem cenných informací, ale obrazová kvalita je otřesná a to obzvlášť v noci, což je u fotografování živočichů s převážně noční aktivitou docela problém. Proto jsem se rozhodl sestavit si pastičku vlastní a pomocí klasické zrcadlovky, pohybových senzorů a externích světel si doslova stavím fotografické studio uprostřed lesa. 

Nebudu si přivlastňovat cizí nápady, tato technika rozhodně není mým patentem, už desítky let je používána těmi nejlepšími. National Geographic a fotografové jako Michael „Nick“ Nichols a především Steve Winter tuto cestu dotáhli k pomyslné dokonalosti. Dnes je tento alternativní styl focení stále dostupnější a ve světě čím dál tím populárnější, nicméně vlastnit techniku a mít výsledky jsou dva odlišné světy.

A to tedy funguje jak?

Vyrobit kvalitní fotopast je technicky celkem náročné a já nejsem vyloženě technický talent. Samotná výroba obsahuje kroky jako pájení a práci se slaboproudem a trochu manuální zručnosti. To jsem se musel všechno naučit, i když se přiznám, že co se elektriky týče, tak radši zneužívám daleko šikovnějšího kamaráda. Vyrobili jsme si vlastní prodloužené kabely, které propojují foťák s blesky. Dnes už se dají za dobrou cenu sehnat i bezdrátové přijímače a vysílače na ovládání blesků, ale já mám nejraději drátové připojení.

Jak jste hledal lokace, kde se zvířata pohybují?

Od malička jsem vyrůstal mezi myslivci - věděl jsem, že se v oblasti Českého lesa pohybuje rys, takže jsem již z vyprávění měl o jeho pobytu v našich příhraničních lesích potuchy. Živá pozorování byla velmi vzácná, ale pobytové znaky se čas od času objevily. Když jsem se pustil do fotografování pomocí fotopastiček, tak jsem právě v oblasti Českého Lesa začal. Po čase jsem se obrátil na národní park Šumava a společně s organizacemi, které se rysy zabývají jsme začali spolupracovat. Tak se dokumentování rysů v Čechách stalo mým dlouhodobým projektem.

To začalo před pěti lety?

V té době jsem si teprve postavil první fotopast a tu pak zkoušel v blízké oboře na muflony. To byl tenkrát velký propadák a mně došla trpělivost. Až po roce jsem k tomu opět vrátil s přesvědčením, že tentokrát do toho půjdu naplno. Fotopasti jsou především o trpělivosti, protože je zde vysoká míra pádů a nezdarů. V podstatě pokaždé když jdu terénu, něco se pokazí.

Kolik máte nepovedených snímků, než se povede zachytit to co chcete?

Ani ne tak nepovedených jako spíše žádných. Občas jsou problémy s nastavením senzoru - mozku celého systému. Používám dva způsoby, jak dálkově stisknout spoušť a snímek vytvořit – pohybové čidlo nebo laserovou závoru. Závora je přesnější, pokud zvíře protne infra paprsek ve správný moment, tak fotku máte. Pohybový senzor je citlivější a většinou musíte zúžit jeho směr, jinak máte spoustu zbytečného odpadu a nemáte moc kontrolu nad finální kompozicí snímku. Na jedné fotopasti, která byla na pěkném místě jsem čtyři měsíce nevyfotil vůbec nic. Pak přišla liška, řeknete si obyčejná liška, ale stal se z ní jeden z mých nejoblíbenějších snímků. Na fotce se potkalo několik náhod, lišku zaznamenal senzor v té správné chvíli, na správném místě. Bylo to uprostřed noci a do toho začalo lehce sněžit – kouzelná atmosféra.

Povedlo se vám zachytit živočicha, o kterém třeba nebylo známo, že se tam pohybuje?

Teď v Arménii jsem vyfotil syrského medvěda hnědého – věděl jsem, že se tam medvědi hnědí vyskytují, ale o tomto vzácném podruhu Syriacus jsem toho moc nastudováno neměl, proto mě kladné ohlasy odborníků celkem překvapily. Přiznám se, že jsem se v přípravě na cestu věnoval téměř výhradně jinému druhu. 

Poměrně brzy jste vydal mimo Českou republiku a povedlo se vám několik raritních snímků, můžete je popsat?

Před dvěma lety jsem se vydal do Mongolska, kde jsem chtěl zachytit sněžného levharta, irbise. Už po třech dnech se mi to povedlo, což byla obrovská náhoda a já mohl se snímky pracovat okamžitě na místě a představit je tak místním lidem. Celkem jsem umístil tři fotopasti a po deseti dnech odletěl zpět domů. Shodou okolností jela za pár měsíců do Mongolska výprava z pražské ZOO, která zde reintrodukuje koně převalského. Domluvil jsem se s nimi a i za pomoci místních jsem dostal veškeré vybavení zpátky do Čech. Při třídění fotografií jsem zjistil, že na jedné lokalitě byli dokonce další dva irbisové. Bohužel se místem prohnala divoká prasata, která past posunula a rozostřila celý záběr, takže fotografie nebyla použitelná.

Jak reaguje veřejnost na fotky povětšinou raritních druhů, které jste pořídil pomocí fotopastiček?

Je to celkem rozporuplné, zejména u laické veřejnosti. Ne každý je samozřejmě zoolog a rozumí raritě foceného zvířete nebo technice tohoto stylu fotografování. Tato technika je daleko citlivější, přesnější a v konečné fázi vyžaduje daleko více času i úsilí, než se na první pohled může zdát. Skutečně to není jen o tom umístit krabičku na strom, čekat a jen sbírat unikátní fotografie. Nevěnuji se pouze fotopastičkám – fotografuji samozřejmě i běžnější věci. Mám tedy možnost srovnání a bez váhání mohu říct, že klasické fotografování je oproti camera trappingu procházka růžovou zahradou. 

Nyní máte další úlovek z Arménie.

Ano. Jedná se o fotografie levharta skvrnitého, který v globálu není až tak ohroženým druhem. Levharti se pohybují po celé Africe a části Asie. Nicméně zde se jedná o velice vzácný poddruh – levharta perského. Ten se pohybuje v oblastech, kde dlouhé roky trvá ozbrojený nebo válečný konflikt, což značně komplikuje monitorování. Je i komplikované a nákladné se do míst, kde levhart perský pohybuje, vůbec dostat. Mně se to podařilo.

Jdete cestou, toto zvíře ještě nikdo nevyfotil, tak to zkusím?

V podstatě ano. Projekt irbis byl pro mě velkou výzvou a časem se ukázalo, že i tahle zpočátku šílená myšlenka je schůdná. Perský levhart je úplně raritní případ, jeho fotka ve vysokém rozlišení prakticky neexistuje. Před sedmi lety ho vyfotil Frans Lanting z National Geographic při projektu zaměřeném na asijského geparda.

Takže Arménie je jediné místo, kde ho vyfotit?

Největší populace perského levharta je v Íránu, viděl jsem pár snímků, když je obojkovali. Říkal jsem si, že kdybych ho vyfotil, byla by to bomba. Cestu do Íránu jsem plánoval už před Mongolskem. Měl jsem ji prakticky domluvenou, ale nakonec jsem si vybral Mongolsko. Pár měsíců na to se v Íránu rozjela složitá kauza, kdy místní policie zatkla několik zoologů, kteří prováděli monitoring asijského geparda a právě perského levharta pomocí klasických fotopastí. Byli obvinění z údajné špionáže. Peršana jsem se ale nechtěl vzdát, po konzultaci s několika experty jsem zvolil Arménii. Jeho populace je zde velmi nízká, jsou to jedinci. A několik z nich se pohybuje mezi ostatními státy, nejsou rezidenti pouze v Arménii. Vydal jsem se do přírodní rezervace Khosrov, kde žije jeden jediný. Tento jedinec ušel stovky kilometrů dlouhou cestu ze sousedního Ázerbájdžánu, přes minová pole, aby se dostal do Khosrova.

To je možné takto přesně vysledovat?

Ano, díky monitoringu. Je to samec, kterému je pět let. Už se ho jednou podařilo zaznamenat na ázerbájdžánském území, když byl několikaměsíční kotě. Identifikace je možná podle unikátní kresby srsti, která v tomto smyslu víceméně funguje jako naše otisky prstů.

Přece nemůžete vědět, kde přesně se v cizím státě pohybuje jedna šelma. Jak před focením spolupracujete s místními? 

Nemůžu se sebrat a přijet s veškerou mojí technikou do národního parku a navrtat fotopasti, kde se mi zachce. Spolupracuji s místními lidmi, kteří znají místo a fotografovaný objekt. V Arménii jsem spolupracoval s pobočkou světového fondu na ochranu přírody, kteří onoho levharta monitorují. Dost často se však stává, že jejich vytipovaná místa není možné použít pro instalaci fotopasti. Musíme vystopovat trasu, kde se zvíře pohybuje a odhadnout, jak se chová. Šelma může jít v perimetru o půl metru dál a už ho nevyfotím. Tím chci upozornit, že focení není jenom moje zásluha bez místních by to nebylo možné. 

Co je vaším cílem, motivací takového focení?

Kvalitní fotografie, které pak publikujeme společně s různými organizacemi mají obrovský potenciál. Vždy jim je poskytnu pro jejich propagaci bez nároku na honorář. Pro šíření osvěty jsou dnes v tomto směru skvělé sociální sítě a i jeden člověk nebo jedna fotografie může mít obrovský dosah a možnost ovlivnit myšlenky a kritická rozhodnutí tisíců dalších.

Čím jsou šelmy nejvíce ohrožené?

Z hlediska přímého je to člověk, který ho pytlačí a z hlediska nepřímého pytlačení potravy ohroženého druhu. Například perský levhart se živí kozou bezoárovou, ta je sice v Arménii také chráněná, ale loví se stále. Také se zmenšuje přirozené prostředí, protože lidé se roztahují. Mladí jedinci pak nemají možnost migrovat a tvořit si vlastní teritoria.

Proč jste si vybral kočkovité šelmy?

V začátcích mého focení a učení mě zaujali tygři, ty jsem začal fotit v zoologické zahradě. V té době ještě sociální sítě nebyly v takovém rozmachu jako teď a nevěděl jsem, že je možné fotit tygry ve volné přírodě. Vydal jsem se do Indie. První tři cesty nestály za moc a fotky nepřicházely. Pobral jsem důležité zkušenosti a získával kontakty. Díky vzestupu ekoturismu dnes v Indii s vysokou pravděpodobností tygra a nebo třeba i sněžného levharta vyfotíte a ani nemusíte být Indiana Jones. 

Jak to vlastně vnímáte, že si tygra nebo levharta může vyfotit prakticky každý?

Je to rozporuplné. Pokud budu mluvit za sebe, vítám ekoturismus, který má více pro než proti. Kdyby neexistoval tento druh turismu u tygrů nebo goril, tak je dost dobře možné, že už tam tato zvířata ani nebudou. I když vždy je cesta, jak to dělat lépe. V Africe jsou to habituované gorily, skutečně ne ochočené, ale zvyklé na přítomnost lidí v omezeném počtu. A je na místě ty počty ještě více omezovat a přemýšlet hlavou, ne peněženkou nebo fotografickým portfoliem.

Jste tedy pro zachování toho, že kdo má finance musí za návštěvu rezervace zaplatit, s tím že ty finance jsou použity na ochranu druhu.

Dá se to tak říct. Naopak místní by mohli a měli mít přístup volnější a skutečně vědět, co za poklad ve své zemi mají a ne znát svoje zvířata jen z fotografií, které tam pořídili turisté z druhého konce planety.

Máte nějaký fotografický cíl?

Rozhodně mám, ale nebudu ho prozrazovat. Expedice se snad uskuteční příští rok a bude zaměřená  - jak jinak - na kočkovitou šelmu.

Vladimír Čech ml. (32)

Wildlife fotograf je známý svými dlouhodobými projekty „Tygr a já“ nebo „Fotopastičky“. Jeho práce byla opakovaně oceněna v tuzemských i zahraničních soutěžích, mimo jiné International Photographer Of The Year, Wildlife Photo Contest, Nature’s Best Photography Asia či Siena International Photo Awards. S jeho snímky se můžete setkat i v prestižní publikaci Remembering Rhinos.

 

Autor: Anna Vacková
 

Podpořte E15 v anketě Křišťálová lupa

Deník E15 byl nominován v anketě Křišťálová Lupa 2020 o nejlepší zpravodajský web v Česku. Podpořte nás svým hlasem - ZDE.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!