Říká se, že každý správný muž má u sebe nůž. Řada pánů ale na tohle rčení kašle. Někteří si naopak jen s nožem nevystačí. „Zbrojní průkaz mám už přes deset let. První devítku mi koupil táta,“ říka Petr Kos z Pohořalky u Chrudimi.
Na Pardubicku a Chrudimsku má povolení vlastnit zbraň přibližně šest tisíc lidí. A každým rokem jich přibývá. V celé republice se počet legálně držených zbraní zvedá zhruba o dvacet tisíc kusů ročně. Vloni jich bylo už 682 tisíc.
Pozor na souseda s trezorem
„Určitě to stoupá. Vidím to u sebe a svých známých. Jako myslivec už jsem si musel pořídit krátkou a dlouhou kulovnici a brokovnici na drobnou zvěř,“ vysvětluje Petr Kos. Policisté jsou ale v odhadech opatrnější.
„Tak horké to nebude. Největší boom nastoupil po revoluci, kdy se prolomily povolené limity na zbraně. Předtím si je myslivci mezi sebou museli půjčovat. Na začátku devadesátých let si každý pořídil pistoli, protože to jednoduše šlo,“ tvrdí chrudimský policista Jiří Tilman. V Chrudimi každý rok o zbrojní průkaz požádá něco mezi osmdesáti až stovkou lidí. V Pardubicích je to podobné číslo.
Žadatelé se přitom rekrutují právě z řad myslivců nebo lidí, kteří zbrojní průkaz potřebují k výkonu povolání. Tam patří například strážníci městské policie. „Další skupina jsou potom pistolníci, kteří si střelbu zkusí u kamaráda, chytne je to a chtějí si pořídit vlastní zbraň,“ pokračuje Jiří Tilman.
Není to ale zrovna jednoduchá, a hlavně laciná záležitost. Kdo chce zbrojní průkaz získat, musí nejprve složit zkoušku. Ta má teoretickou a praktickou část. V testu se ověřují hlavně nutné znalosti legislativy. V praktické potom musí uchazeč přesvědčit komisaře, že dokáže se zbraní bezpečně manipulovat, zvládne vyřešit nejčastější závady a umí ji rozebrat pro čištění. A ještě jedna drobnost. Musí umět střílet.
U většiny skupin jsou to čtyři zásahy z pěti. „Spousta lidí tuhle zkoušku podcení. Starší chlapi říkají, že byli na vojně, tak určitě nastřílí, a nakonec to tak není. Napoprvé neprojde až deset procent frekventantů,“ popisuje svoje zkušenosti policista Tilman. Určitě se tak prý vyplatí přípravný kurz. Ten stojí kolem dvou tisíc korun. Zkouška včetně poplatku za střelnici, komisaře, lékařskou prohlídku a kolků představuje částku zhruba dva a půl tisíce. Plus tedy ještě samotná zbraň.
Po úspěšných zkouškách už ale mají ozbrojení občané relativní klid. Policisté nemají možnost běžné držitele nijak kontrolovat. V tom je český zbrojní zákon celkem benevolentní. „Kontroly jsou možné pouze u zbraní, na které je potřeba mít výjimku. To je třeba samopal, kulomet, vrhač granátů nebo plamenomet. Takových výjimek je ale opravdu hodně málo,“ říká Jiří Tilman.
Drtivé procento držitelů zbraní si mantinely poctivě hlídá. Pušky a pistole jsou pro ně stejný koníček jako pro někoho třeba sbírání známek. „Přivedla mě k tomu určitě láska ke zbraním, ne nějaký pocit ohrožení. V životě si nedokážu představit, že budu s pistolí hlídkovat kolem domu nebo že bych měl na někoho dokonce vystřelit,“ tvrdí Petr Kos.
Jenže ve statistikách chybějí ještě nelegálně držené zbraně. A těch se dá najít poměrně hodně. „Říkalo se, že po pádu komunistického režimu skončila na černém trhu výzbroj z rozpuštěných lidových milicí,“ vzpomíná správce sbírek zbraní Východočeského muzea v Pardubicích Jan Tetřev. A stále ještě se objevují zbraně z období druhé světové války, kterých tu bylo obrovské množství. „Na půdách vylézají na svět revolvery nebo flinty po dědečkovi, někdy jsou zrezlé a k ničemu, jindy to jsou pořád krásné kusy,“ vysvětluje Jan Tetřev.
Poklady z půdy s vůní střelného prachu
Nálezci nebo majitelé nepřihlášených zbraní většinou vyrazí na policii až během zbraňové amnestie. Ty byly už celkem tři a počet odevzdaných kusů roste. Lidé o zbraň nepřijdou, ale musejí si ji buď zlegalizovat, nebo zaplatit náklady spojené s likvidací. Nebo je tu ještě další možnost.
„Za poslední dva roky máme asi deset zbraní, které jsme dostali darem. Občané je řádně odevzdali, nechtěli s nimi mít nic společného, takže je dali k nám do sbírky,“ říká Jan Tetřev. Může jít přitom o docela zajímavé exempláře. Do muzea se tak například dostala pistole nacistického důstojníka, který si ji vyzdobil keltskými runami.
Podle Jiřího Tilmana ale automaticky neznamená, že kdo má nelegální zbraň, je hned nebezpečný zločinec. „Načerno drženou zbraň najdete většinou u normálních lidí. To nejsou psychopati, kteří by se chystali střílet do lidí. Taky je zpravidla nahlásí někdo ze známých nebo z rodiny. Třeba naštvaná manželka,“ usmívá se chrudimský policista
