Máme výročí patnácti let členství v Evropské unii. Ve skutečnosti jsme se k EU začali přimykat mnohem dříve, protože už v roce 1991 jsme podepsali ještě jako Československo asociační dohodu. Jak jsme se dokázali začlenit do této části Evropy? Podle takzvaného Kohezního monitoru velmi dobře a paradoxně zároveň velmi špatně.
Pokud se podíváme na tvrdá čísla, tak jsme v začlenění čtvrtá nejlepší ekonomika v EU. Hned po Lucembursku, Belgii a Slovensku. To je ale svět tvrdých čísel. Když se zeptáte lidí na jejich názor, postoj, důvěru a emoce ohledně EU, tak zjistíte, že opět vynikáme, ale na opačném spektru: jsme na 26. místě. A budoucí vystoupení Velké Británie nás neposune na lepší příčku, jen nebudeme na 26. místě z 28 zemí, ale na 26. místě z 27 zemí. Jsme totiž třetí od konce, hned po Velké Británii a Maďarsku.
Navíc když se podíváte více do minulosti, tak zjistíte, že čím více jsme se zlepšovali ve tvrdých datech, tak tím více se zhoršoval náš názor na EU. Můžeme se přirovnat ke sportovci, který má velmi dobře natrénováno, je schopen vyhrávat, ale psychika, tedy hlava, mu nedovolí pocítit vítězství.
Průzkum Behavio přitom ukazuje, že více než sedmdesát procent Čechů je hrdých na to, že jsme Evropany. Evropa v nás vzbuzuje pozitivní emoce. Ale EU negativní. A proto například podle Eurobarometru by v případném referendu hlasovalo pro setrvání v EU jen 47 procent Čechů. U našich slovenských sousedů by to bylo 69 procent pro EU. V hodnocení EU jsme se se Slovenskem docela rozešli. Ale pozor, výše uvedených 47 procent neznamená, že 53 procent by si přálo vystoupit z EU. Těch je „jen“ 24 procent. Dalších 29 procent Čechů totiž jednoduše neví. Chybějí jim informace. Ale možná také uvědomění, že opatrný postoj vůči některým politikám EU je možné přeměnit v reformní sílu.
Autor je hlavní ekonom České spořitelny
