Po měsících hromadění ruských vojsk kolem Ukrajiny skončila fáze nervózního vyčkávání na kroky Kremlu. Ruský prezident Vladimir Putin v pondělí večer pronesl projev, v němž zadupával do země ukrajinskou státnost. Pokusil se svět přesvědčit, že se Ukrajina po pádu sovětského impéria zcela vymkla kontrole a je pro svého souseda zdrojem permanentního ohrožení, protože ji spravuje jakási kombinace zločineckého gangu a loutkové vlády amerického imperialismu.
Je fascinující, že se toto líčení údajně zkrachovalého státu stalo záminkou pro uznání dvou pofidérních a neživotaschopných útvarů v Donbasu. Nejvíce znepokojivé ovšem je, že toto vyústění desítky minut trvajícího proslovu bylo vlastně úlevné. Putin totiž stejně tak mohl dát na závěr pokyn k bombardování západoukrajinského Ivano-Frankivsku nebo k pozemnímu tažení na Kyjev s cílem zlikvidovat tamní režim.
Nyní se zajisté najdou hlasy, které budou tvrdit, že ruský prezident pouze relativně rozumně vyřešil problém ukrajinského separatismu. Vždyť Ukrajina uznáním pseudorepublik přichází o území s proruským obyvatelstvem, které beztak už roky neměla pod kontrolou a vysilovala se snahou o udržení křehkého příměří na jeho hranici.
Jenže existuje řada varovných znaků, že je to pouze úvodní dějství cynické hry. Ani rychlé vojenské obsazení části Donbasu, ani budování základen není řešením Putinovy lamentace, podle níž je pro Rusko nebezpečný především režim v Kyjevě.
Těžko lze věřit tomu, že Kreml rozestavěl své jednotky severně od Charkova a ukrajinské metropole proto, aby je pak převedl na „mírotvornou“ misi do Donbasu. Uznání donbaských útvarů nevyřeší ani ruskou touhu po koridoru na Krym, který by zároveň znovu zajistil vysychajícímu poloostrovu přívod vody z ukrajinského vnitrozemí.
K tomu, aby Kreml zdůvodnil svůj krok, stačilo vypustit do světa pár naprosto nedůvěryhodných zpráv o ukrajinském pokusu znovu ovládnout východní část země. Šlo jej učinit už dávno bez převážení vojáků od Vladivostoku na západ. Je tak velmi pravděpodobné, že Putin namísto rychlého a přímého úderu zvolil salámovou metodu, kterou bude mezinárodní společenství testovat, kam až ho nechá zajít.
A Západ před první těžkou zkouškou už také stojí, neboť Kreml nechal záměrně otevřenou otázku hranic separatistických útvarů. Hovoří se o možném uznání teritorií, která mají povstalci skutečně pod kontrolou, i o variantě linií původní Doněcké a Luhanské oblastí. Tím by se ukrajinská ztráta významně zvětšila a pod správu rebelů a v podstatě Moskvy by se dostal kupříkladu přístav Mariupol. A z něj už je to vlastně krůček na Krym a k ovládnutí vody z Dněpru.
Přinejmenším část západních politiků Kremlu nevěří. Britský premiér Boris Johnson nadále hovoří o tom, že Putin chce podniknout plnou invazi na Ukrajinu. Ruský prezident jim ale svým prvním tahem dal možnost reagovat a spoluvytvářet pravidla hry. Zároveň je postavil do složité situace, kdy musejí pečlivě vážit uvalení adekvátních trestů, aniž by se zbavili všech odstrašujících prostředků pro další kola.
Není vyloučeno, že tento náročný úkol zvládnou. Německo vyslalo poměrně silný signál, když poslalo k ledu plynovod Nord Stream 2. Pravděpodobnější však je, že ruská salámová metoda naplno ukáže rozdílné vnímání hrozeb a mezních situací mezi některými východními členy Evropské unie a těmi na západě a jihu.
Zejména Maďarsko, Rakousko a Itálie dávaly už dopředu najevo, že jejich hranice pro akceptaci ruského jednání jsou úplně jinde než v případě pobaltských jestřábů.
