Česká vláda chystá ambiciózní změnu důchodového systému, která sváže věk odchodu do důchodu s očekávanou dobou dožití. To zajistí rozumné penze i budoucím seniorům a nedovolí systém populisticky rozvrátit. Spolu s růstem důchodového věku však přirozeně přichází otázka, jak se postavit k problematice „náročné práce“ či práce ve výjimečně rizikových podmínkách, kterou lze s rostoucím věkem a úbytkem sil vykonávat buď jen s většími obtížemi, nebo dokonce vůbec.
Stávající veřejná debata se v této oblasti zatím ubírá úplně špatným směrem. Komentátoři, politici či odboráři řeší, které obecně definované profese vykonávané od Aše po Jablunkov zařadit na seznam náročných, a které už ne. Místo toho bychom se měli zabývat tím, kdo přesně a na jakém konkrétním pracovišti vykonává práci ve skutečně ztížených podmínkách. Ne řešit, která profese obecně je nějakým způsobem společensky více přínosná, záslužná nebo hodná ocenění.
Soustředěním na statusovou roli celé profese se vytváří jakási „důchodová prestiž“ či nadřazenost, na niž ostatní žárlí, pokud ji též nemají. Statusové profese by měly jít do penze dřív a ostatní budou brát jako nespravedlnost, že se jich takový bonus netýká. V takovém pojetí se pak vůbec nepřihlíží k tomu, že například soustružník či lakýrník může mít v jedné firmě zcela bezvadnou a bezrizikovou práci a jen o jednu výrobní halu dál může jiný člověk na úplně stejné pozici čelit nadměrnému hluku, prachu, zvýšenému riziku kontaktu s chemickými látkami či jiné zátěži.
Odstrašující příklad takového výběrového přístupu nabízí Francie, kde se „náročné profese“ dostaly do stejné statusové polohy, ke které dnes míří v rámci své důchodové reformy Česko. A lidé ve výrobních provozech si oprávněně stěžovali třeba na privilegia strojvůdců, kteří se od časů páry posunuli na digitální a komfortní pracoviště v rychlovlacích. Právě nyní se tento koncept s velkými obtížemi snaží ve Francii likvidovat.
Žádné zvláštní zacházení
Ideální by samozřejmě bylo nemít napříč profesemi žádné výjimky či zvláštní zacházení pro odchod do důchodu. Každé jednotlivé pracovní místo by raději mělo být oceněno ve všech aspektech – včetně rizika – přímo ve mzdě. Jednak by si tak lidé v náročných profesích mohli z příjmu v produktivním věku odkládat více peněz na stáří sami, ale taky se sami svobodně rozhodnout, kdy zmírnit tempo a ubrat zátěž.
Zadruhé by vyšší mzda znamenala vyšší odvody, a tedy vyšší penzi od státu v budoucnu – pro ty, kdo se rozhodnou pro dřívější odchod do důchodu, nevyjímaje. Takové řešení ale zcela zřejmě nerespektuje dohodu Mezinárodní organizace práce (ILO) z roku 1967, kterou Česká republika ratifikovala v 90. letech minulého století. V dokumentu se píše, že pokud je stanovený věk odchodu do důchodu 65 let nebo vyšší, bude snížen pro osoby, jež vykonávaly těžké či zdraví škodlivé práce.
Konkrétní úpravou podmínek důchodového věku se tedy politická elita zabývat má. Měla by ale co nejdřív opustit pomýlený koncept plošných „statusových“ náročných profesí, ve kterých by se nejraději vidělo co nejvíc lidí včetně řady takzvaných bílých límečků. Logicky. Když se zeptáte každého, jestli myslí, že jeho práce je výjimečné náročná, odpoví jistě ano. Od učitelů po policisty, od zdravotníků po řidiče kamionů.
Místo toho je potřeba začít mluvit o individualizovaném konceptu rizika – konkrétních pracovištích a konkrétních pracovnících na těchto pracovištích a také o počtu směn, které tam vykonali.
Čtvrtá kategorie rizika
Návrh z dílny ministerstva práce a sociálních věcí, který právě míří na vládu a do Poslanecké sněmovny, se tímto směrem snaží jít a pracuje s vyhláškou č. 423/2003 Sb. Ta stanoví podmínky pro zařazení prací do kategorií 1–4 podle konkrétních rizikových faktorů.
Na základě návrhu zákona by mezi „rizikové práce“, které by umožňovaly snížení důchodového věku, měly být zařazeny všechny práce ze čtvrté kategorie, ve kterých jsou zaměstnanci nejextrémněji vystaveni rizikovým faktorům, jako jsou prach, určené nebezpečné chemické látky nebo směsi, hluk či vibrace, teplo, určené biologické činitele a vysoký tlak vzduchu; a dále práce zařazené do třetí kategorie pro faktory pracovních podmínek jako celková fyzická zátěž, vibrace, zátěž chladem nebo zátěž teplem.
Z úst zástupců ministerstva práce a sociálních věcí několikrát veřejně zaznělo, že v těchto kategoriích je nyní přes 100 tisíc zaměstnanců, ale nikdo z nich tam nespadá definičně navěky. Technologie jdou neustále dopředu a s nimi se mění konkrétní provozy a podmínky v nich. Může se stát, že jeden a týž člověk v rizikových podmínkách pracuje několik týdnů, měsíců či let a pak už ne, přestože název pozice v pracovní smlouvě i náplň práce zůstávají beze změny.
Pochopitelně to platí i naopak. Ze standardních podmínek se mohou stát obratem náročné či rizikové. Vyšší pojistné na sociální zabezpečení, které má zaměstnavatel za pracovníky přidělené na náročnou práci odvádět, by pak fungovalo jako dodatečná motivace zaměstnavatele upravit daný provoz tak, aby do kategorie vyšších odvodů raději vůbec nespadal. Ovšem vždy je jednodušší zlepšit podmínky pro konkrétní pracovníky, než se v nevhodném konceptu „statusových“ profesí snažit ve svém provozu zcela vymýtit danou pozici jen proto, že je zrovna na seznamu.
Jednak by díky tomu méně lidí čelilo opravdu náročným podmínkám, jednak by výrazně kleslo riziko, že se daná profese přejmenuje jen na papíře proto, aby do kategorie náročných profesí nespadala, ale reálně se s ní bude pojit dál stejně vysoká náročnost. Vždyť nakonec má jít právě o to, zohlednit pro odchod do důchodu skutečně odvedenou náročnou práci v podmínkách, ve kterých by většina z nás pracovat spíše nechtěla.
Cílem nemá být dělení zaměstnanců na prestižní a podřadné podle toho, komu se zrovna podařilo prolobbovat dané povolání na seznam exkluzivních profesí s výhodou dřívějšího odchodu do penze. Navíc bez zohlednění skutečných pracovních podmínek daného pracovníka u konkrétního zaměstnavatele.
Autor je předseda Národní rozpočtové rady.
