Po každé demonstraci na Václavském náměstí se nejen v médiích rozpoutají debaty, zda bychom měli s demonstrujícími jednat, brát je vážně a zda představují někoho, kdo nabízí řešení. Tato debata není vůbec nová, odehrává se prakticky pokaždé, když se dějiny lámou. Špatná zpráva je, že ne vždy vše směřuje k lepšímu. Dobrá zpráva je, že takových situací má lidstvo za sebou tolik, že má dostatek pramenů, aby se jednou provždy poučilo.
Česko není výjimkou, stačí si přečíst Bílou nemoc od Karla Čapka nebo jeho články v časopise Přítomnost, a zejména pak ten z 21. září 1938. Pro zájemce doporučuji sborník Čapkových prací z roku 1938, který nese název Tichý hlas.
Čapek slouží jako memento někoho, koho v podstatě uštval vlastní národ. Národ, který se snažil sjednocovat, vytrvale mu nastavoval zrcadlo, byl k němu kritický, ale přesto na něj nikdy nezanevřel. „Nevěřte ve zlo, i když se zdá sklízet dočasné úspěchy. Dožijeme se toho, věřte, dožijeme se toho, že se navěky zhroutí babylón lží a násilí, kolo dějin se nedá zastavit, celé lidstvo nezhrubne ani nezhloupne,“ napsal Čapek. Můžeme to brát jako připomínku, že bojovat za svobodnou společnost má smysl.
Kdo tedy jsou lidé, kteří přišli na Václavské náměstí a kterým nepřijde divné zpívat českou hymnu s bývalým členem neonacistické kapely uctívajícím postavy, které se snažily český národ vyhladit?
Španělský filozof José Ortega y Gasset ve své knize Vzpoura davů popisuje takzvaného davového člověka. To není určitá část společnosti, ale člověk, kterého má v sobě každý z nás, někdo ve větší, někdo v menší míře. Ten, u něhož převládá, je člověk průměrný, ten, kdo naopak sám sebe vystavuje náročným cílům a pokouší se překonávat problémy, je člověk výborný či vybraný.
„Život vulgární je vlastní průměrnému člověku, tedy davu. Nikam nesměřuje a zůstává v sobě. Vulgární život žijí lidé reaktivní, ti, kdo reagují a vyvíjejí aktivitu, jen když musí. Jsou protipólem života vznešeného,“ píše Ortega y Gasset. Takové hodnocení je samozřejmě tvrdé a nesmlouvavé a je to také důvod, proč se španělský filozof bůhvíjaké popularitě v akademických kruzích netěší. Nicméně to neznamená, že bychom jej neměli číst.
Německý psycholog Erich Fromm pro změnu hovoří v souvislosti s davovým člověkem o snaze „zbavení se břemene své nové doby“, kdy se snaží utéct před svobodou a zodpovědností tak, že přestane „přemýšlet a žít hloubavě“, ale zároveň o sobě nemá pochyby. To je v ostrém protikladu s člověkem vybraným, který o sobě vytrvale pochybuje.
V těchto slovech můžete hledat odpověď, kdo vlastně na Václavském náměstí demonstruje. Nikdo nepochybuje o tom, že to mohou být a často jsou lidé, kteří čelí mnoha problémům. Je ovšem celá řada těch, kteří rovněž čelí problémům, na takovou demonstraci ale nejdou, nevolají jednoduchá hesla a neusilují o svržení systému. První skupina považuje život za nárokový. Je jim úplně jedno, že věci a děje mají příčinu a následek. Nechtějí či nejsou schopni vnímat je v kontextu. Považují levnou elektřinu a plyn za něco, na co mají nárok bez ohledu na následky. Ukrajinského uprchlíka vidí jako někoho, kdo jim bere práci, případně peníze. Je jim úplně jedno, proč utekl a kdo za to může. Odmítají o tom přemýšlet. Davový člověk par excellence.
Určitě namítnete, že na Václavské náměstí chodí i lidé, kteří tuto charakteristiku nesplňují. To platí zcela nepochybně, ale opět jde o něco, co bylo mnohokrát v minulosti popsáno a existuje pro to vysvětlení. Francouzský sociální psycholog Gustave Le Bon ve své knize Psychologie davu ukazuje na charakteristickou známku davu, kde se cíle a myšlenky zaměřují jedním směrem, přičemž osobnosti v něm ztrácí vlastní vůli. Bez problémů se tak můžete velmi rychle stát někým, kým ve skutečnosti nejste. Bez ohledu na sílu vaší osobnosti. „Můžeme učinit závěr, že rozumově stojí dav vždy pod úrovní osamoceného člověka,“ píše Le Bon.
Tady se můžeme opět obloukem vrátit k Čapkovi a jeho Bílé nemoci. Ta s psychologií davu úzce souvisí – nemoc, která se ve světě šíří, je jen alegorií nástupu nacismu jako davové psychózy. Postava doktora Galéna, který je autorem léku na bílou nemoc, vyžaduje, aby jednotlivci z davu vystoupili a pak mohou dostat vytouženou medicínu. Jen tak se davový člověk stane individualitou, která se dokáže zamyslet na důsledky svých rozhodnutí a je ochotna vnímat svět v kontextu.
Bylo by příliš zjednodušující vnímat demonstrující na Václavském náměstí jako nějaký lidský odpad či dezoláty a odepsané jedince. V některých případech tomu tak být může, ale jsem bytostně přesvědčený, že nemá smysl rezignovat na snahu, abychom je vytrhli z davové psychózy a učinili z nich opět individuality. Základní otázka samozřejmě je, kdo to davu bude vysvětlovat a kdo je nakonec přesvědčí, že to, co dav vidí jako řešení, je ve skutečnosti jenom snůška blábolů, které se neopírají o realitu.
Vystoupit z davu je velmi složité, ne každý to dokáže. Dav vám dává určitou sounáležitost, kdy vás obklopují lidé, kteří čelí podobnému nepohodlí a problémům. Tomu musíte čelit, pokud nechcete, aby se jedna demonstrace změnila v davovou psychózu. Musíte tomu čelit na mnoha frontách, vládou počínaje, školami či médii konče. Ale čelit tomu můžete jenom tak, že povedete obyvatele k odpovědnosti sám za sebe, samostatnému a kritickému myšlení, nikoliv že je budete vodit za ruku od kolébky do důchodu.
Přiznávám na rovinu, že si to nedovedu dost dobře představit, protože mnoho let naše společnost kráčí přesně opačným směrem. Vždy je tu stát, který se o každého postará, k němuž se každý obrací o pomoc ve chvíli, kdy zrovna nesvítí každý den slunce. Není divu, že mnozí propadají dojmu, že máme stát, který pomáhá nejen těm, kteří to potřebují, ale i těm, kteří to nepotřebují. Pomalu a jistě tak vítězí člověk davový a my jsme nuceni opakovat historii pořád dokola. To neznamená, že nemá smysl bojovat. Nikdo vám ovšem nezaručí, že nedopadnete jako Karel Čapek. Čím více ale bude Čapků, tím větší šanci na vítězství budeme mít.
