Vztahy mezi USA a Severní Koreou byly divoké i za vlády Baracka Obamy. Ještě loni americký exprezident prohlásil: „Samozřejmě že bychom se svým arzenálem mohli zničit Severní Koreu.“ Pak ovšem uvedl i pár důvodů, proč by to nebyl ten nejlepší nápad.
Dnes, v půli srpna 2017, se situace opakuje. Severní Korea nahlas zkoumá možnost raketového útoku proti americkému tichomořskému ostrovu Guam. Této zlověstné zprávě zase předcházelo varování prezidenta Donalda Trumpa, že pokud KLDR nepřestane provokovat s jadernými testy, „setká se s ohněm, zuřivostí a silou, jaké svět nikdy předtím neviděl“.
Z obou stran létají ostré slovní výstřely. Zatím. Nutně to bohužel neznamená, že u slov vždy zůstane. Situace je napjatá. Tím více, vezmeme-li v úvahu, jak nevyzpytatelní jsou její aktéři. Mohli by přejít od slov k činům? Těžko říci. Jisté je, že riziko je značné – a že titěrný Guam jakožto jablko sváru není náhoda.
Severní Korea urazila pod vedením Kim Čong-una značný kus cesty k cíli, jímž je status plnohodnotné jaderné velmoci. Amerika to ví, je z toho neklidná a mluví o preventivní válce. Vzhledem k poněkud psychopatické podstatě režimu v Pchjongjangu se jeho nervozita odhaduje těžko, nicméně Kim bez okolků hrozí totální válkou. Její součástí by mohlo být zničení opěrných bodů na americké pevnině.
Tak daleko ovšem ještě KLDR není. Současný dolet jejích raket na Washington či New York nestačí. Ovšem na geograficky výjimečně izolovaný Guam se dvěma základnami amerických ozbrojených sil, na ten by stačil bohatě.
A za dva roky, připomínají experti, by už severokorejské střely mohly pomýšlet i na samotnou americkou pevninu.
Není pochyb, že Kim Čong-un pro to udělá maximum. Stejně jako že neudělá nic, aby jaderné plány svého impéria zmrazil. Sankce OSN byly v tomto směru dosud bezzubé. Při odstřižení Pchjongjangu od dodávek surovin a potravin by snad mohl Západ počítat s pomocí Pekingu, jenže ani jeho vztahy s Washingtonem nejsou zdaleka ideální. A nepromyšlené slovní výpady z Bílého domu situaci pouze zhoršují. Zbytečně nahrávají mýtu o „zastrašované Severní Koreji, která se musí umět bránit“.
Otázkou rovněž je, zda by se ke konkrétnímu vojenskému zákroku odhodlal Bílý dům. Naposledy se podobně zachoval v roce 1945 Harry Truman. Výsledkem bylo svržení náloží na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Jenže to zuřila druhá světová válka. Svět se posunul o 72 let kupředu v dobrém i zlém. Tehdejší děsivé ztráty na životech by byly zlomkem tragédie, kterou by rozpoutal americko-korejský konflikt.
Svízel je v tom, že válečnou vřavu málokdy rozpoutají chladné hlavy. Stačí jediný chybný odhad – třeba takový, že USA ukazující svou leteckou sílu právě z Guamu, to myslí s útokem na KLDR vážně. Jeden nebo druhý prst na atomovém kufříku by pak mohl vmžiku rozpoutat peklo.
