Komentář Igora Záruby: Kapka oleje v rezavém francouzském soukolí
Do rozhodujícího boje o Elysejský palác postoupil po prvním kole centrista Emmanuel Macron a proevropští politici se předhánějí v superlativech. Vyhrál přece člověk, který dokázal za jediný rok shromáždit statisíce příznivců. A porazil šéfku extremistické Národní fronty, již průzkumy dlouhodobě favorizovaly. O to šlo, ne? Co na tom, že do tuhého teprve půjde.
Není pochyb, že ve hře bylo hodně. Francie, společensky rozštěpená, otřesená teroristickými útoky a tápající v tom, jak a kudy dál, je zakládajícím členem Evropské unie. Tvoří polovinu motoru, který unii táhne (ta druhá je Německo). A protože se situace nakonec vyhrotila v tom smyslu, že se Francie buď opevní a od unie se odtrhne, anebo zůstane svobodomyslnou, otevřenou a proevropskou baštou, není divu, že zastánci evropské integrace jásají. Macron je pro ně hrdinou o to větším, že přišel na scénu, aby se postavil do cesty Národní frontě.
Zároveň platí, že se bývalý herec, dramatik, bankéř, poradce prezidenta a ministr hospodářství v nové roli očividně našel. Úspěch oslavil vskutku teatrálně. Jako by sám opomněl, že vyhrát musí ještě jednou.
Možná mu zamotala hlavu ohlášená podpora od poražených soků z tradičních stran, snad ho nadchlo všechno to nadšení odjinud. Stmelení národa, jímž se Macron holedbá, bude ovšem obtížné. Dát dohromady zemi, v níž to skřípe už po několik generací, není v silách jednoho člověka ani hnutí, které přestálo první test.
Pochybovat o Macronovi je na místě stejně jako nepodceňovat Le Penovou. Má pevnou voličskou základnu – a fakt, že dosáhla historicky nejlepšího výsledku, je pro ni a její příznivce ohromnou motivací. Bude-li mohutně mobilizovat Macron, udělá ona totéž. Argument, že ji volilo pět procent Pařížanů, má trhliny. Spolehnout se může na hlasy z regionů, zejména těch příhraničních. Navíc za ní stojí mladá populace, kterou si získala sliby pracovních příležitostí.
Rozhodne druhé kolo mezi dvěma zcela protikladnými kandidáty. Jejich příchod do prezidentského úřadu může být v obou případech fatální, třebaže z různých důvodů. Macron může uchránit Francii před vládou politického extremismu a udržet pohromadě EU. Jenže hrozí, že tím svazek, jehož špičky v Bruselu jsou zjevně nepoučitelné a neschopné vize, zároveň „zabetonuje“. Jemu a Bruselu nahrává i to, že se v červnových parlamentních volbách rýsuje vedení teď už spřízněné tradiční pravice.
Podívejte se, co řekli neúspěšní kandidáti:
Zvítězí-li Le Penová, dá se čekat konec starých časů. Vláda by za předpokladu dostatečné poslanecké podpory mohla zemi „zabednit“, EU se zachvěje a položí. Stroj bez poloviny motoru nejede.
Z pohledu politické stability v Evropě, jejíž hlavní zásluhou je půlstoletí bez válek, je nabíledni přání, aby vyhrál Macron. Riziko, že se evropská stavba, která rezaví od základu, stejně jednou položí, ale zůstává. Verdikt ve druhém kole může tento proces bez dalšího vývoje nanejvýš zpomalit.
