Koronavirová krize pokračuje a politici chtě nechtě ukazují svou pravou tvář. Na konci března při zasedání sněmovny se premiér s modlitbou na rtech zapřisáhl: „Naše vláda nehodlá za žádných okolností a nebude zneužívat krizový stav a stav legislativní nouze k posilování své moci.“
Řeči se vedou a voda teče, řekl si nejspíš šéf obrany Metnar. Přispěchal s návrhem na posílení pravomoci vlády, případně premiéra v době ohrožení státu, a to na úkor parlamentu. Babiš, předseda ANO, které Metnar v kabinetu reprezentuje, údajně zuří. Nic takového nechce, o záměru páně ministra nic nevěděl, nikdo s ním nic nekonzultoval. Dejme tomu.
Není to ale poprvé, co odborníci, na které ministerský předseda sází, dupou jako sloni v porcelánu. Shovívavě řečeno. Bývalý voják, exšéf ústředního krizového štábu, epidemiolog Prymula děsí lidi možností úplného zákazu vycházení v případě porušování karantény a na dlouho zavřenými hranicemi. Tedy bezprecedentním ořezáním ústavních práv. Bývalý policajt Metnar rovnou straší válečným stavem.
Aby vláda zabránila šíření koronaviru, okamžitě šla ve svých zákazech a příkazech až na hranu toho, co jí zákon dovoluje, a možná dokonce až za ni. Šetrnější nařízení, kterými lze proti nákaze bojovat zřejmě se stejným efektem, hledá až v době, kdy se život v zemi téměř zastavil.
Statistická čísla dokládají, že jiné infekční bouře, které se republikou pravidelně prohánějí, nejsou o nic méně nebezpečné. Jistě, měly vždy místní charakter, v tom je Covid-19 jiný. Nikdo si nepřeje, aby se Česko dostalo do stavu Itálie, ale choutky politiků, kteří by chtěli z Ústavy udělat cár papíru, je potřeba zadusit hned v zárodku. Strach vyvolaný pandemií a přiživovaný dennodenními výstupy z jednání vlády, je živnou půdou k tomu, aby se občané postupně, a v podstatě dobrovolně, vzdali svých práv. Lidí, kterým by to ani nepřišlo divné, není málo. Ústava a ústavní pořádek jsou pro ně příliš abstraktní pojmy. Prezidentovi, který si zvykl ústavní pořádek ohýbat, a na jaře 2017 při odvolávání tehdejšího ministra financí Babiše ho zjevně porušil, přímo tleskají.
Maďarsko, po kterém teď někteří politici pošilhávají, je příkladem z Východu. Nikoliv ze Západu, ke kterému jsme se po listopadu 1989 napevno přihlásili. Nebo jsme v to alespoň doufali. Důrazně to připomínat a bránit základní práva a svobody je velkým úkolem opozice. Respektovat vyhlášená nařízení bez diskusí musíme. Veřejná debata o tom, po jak dlouhou dobu mají bezprecedentní opatření platit nebo se mají dokonce zpřísnit, je ale na místě. A když se objeví snaha pandemii zneužít, je potřeba přímo křičet. Jak vidno, sklony k tomu nemusejí mít jen extremisté.
