V posledních letech jsou česká média stále více sycena výbušným koktejlem zpráv o zlém exekutorovi a chudáku dlužníkovi. Cílená masírka neziskových organizací a dlužnické lobby, které se nelíbí platit dluhy, již delší dobu ovládá mediální i legislativní prostor s hrůznými příběhy o excesech exekutorů. Nápady, jak omezit pravomoci exekutorů, zatížit je povinnostmi a snížit jim odměny, se jen hrnou.
V minulém týdnu ale tento směr dostal tvrdou ránu a vůbec to nebylo od exekutorů. Vlastně neúmyslně se o to postarali squatteři obývající budovu bývalé plicní kliniky na pražském Žižkově, kterou v říjnu 2016 získala od státu Správa železniční dopravní cesty. Jak se jim to povedlo?
Pražský městský soud rozhodl už v září 2017 o vyklizení objektu. Stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl vloni v listopadu Ústavní soud, termín exekučního vyklizení byl stanoven na 10. leden. Squatteři ale exekutora do kliniky nepustili. Jedni se zabarikádovali, jiní se připoutali k vybavení objektu, další lezli na střechu a někteří zásobovali policejní ústřednu poplašnými zprávami o umístění výbušných zařízení v budově. Policie obyvatele nakonec z objektu vykázala právě kvůli hlášené výbušnině, která se nakonec nenašla. Squatteři se ale do objektu během noci opět vrátili a pokračování vyklizení bylo naplánováno na další dny.
Podstatou celé věci je odlišné chápání předmětu exekuce a způsob, jakým se exekuce dotýká vlastnictví. Běžný dlužník svému věřiteli dluží peníze. Většina lidí k nim nemá žádný citový vztah – buď je prostě má, anebo ne.
Asi nikdo nemá problém pochopit vztah mezi zlodějem a poškozeným. Co jsi ukradl, to vrátíš, jinak bude zle. Hůře je už vnímáno placení za dodávky služeb, energií, neviditelných služeb, jako je jízdné nebo svoz komunálního odpadu. Pronajímatel objektu požadující nájemné je kapitalistický vykořisťovatel. Avšak nejhůře je vnímán vztah věřitele a dlužníka založený na půjčce peněz. Pokud dlužník nedostojí svým závazkům, exekutor musí k vymožení dluhu odebrat dlužníkovi část jeho majetku, který prodá, aby se dluh srovnal. Když přijde exekutor, dlužník naříká, a to se nechce nikomu poslouchat. Nezadlužená většinová společnost proto začne dlužníkům dávat ústupky. S každým ústupkem je pak požadován další a další.
Jenže squatter není dlužník. Je to někdo, kdo jinému zjednodušeně „ukradl“ nemovitost tím, že ji obsadil a neoprávněně v ní setrvává. Nemovitost není anonymní věc jako peníze. Je to věc individuálně určená, zapsaná v katastru, která má svého vlastníka. Jejím obsazením a užíváním se vlastnictví nemění. Každý, kdo ji hodlá užívat a není vlastník, ví, že mu nepatří. Pokud někdo přijde a začne dům užívat bez svolení vlastníka, užívá cizí věc od počátku neoprávněně, čímž vlastníkovi bere část jeho vlastnictví. To se také nikomu nelíbí. Z hlediska práva je squatterství definováno jako trestný čin podobný krádeži.
Jenže zpupná skupinka squatterů si z toho nic nedělá. Naopak prostřednictvím médií společnosti ukázala, že kdokoli může páchat trestnou činnost tím, že vám vleze do domu, zabydlí se v něm a bude omezovat vaše vlastnická práva. Dlouhodobě a opakovaně, protože nápravy se domůžete jen soudní cestou. A ta trvá dlouho, stojí mnoho peněz, nehledě na to, že nemovitost vám mezitím chátrá. A soudní moc, policie ani exekutoři s tím nic nezmohou, tedy alespoň dočasně. Ten čas je přitom zatraceně dlouhý.
Orgány veřejné moci, mezi něž řadíme i exekutory, totiž postupují striktně dle zákona, který jejich postup činí předvídatelným, a tomu, proti němuž exekuce směřuje, dává širokou paletu zákonných možností, jak se proti ní bránit. To poskytuje účastníkovi exekuce velkou dávku jistoty, že se na ochranu zákona může vždy spolehnout. Squatteři ale ukázali, že na druhou stranu zákon neposkytuje prakticky žádnou dostupnou ochranu vlastnictví proti tomu, kdo se zákony a rozhodnutími soudu řídit zkrátka nehodlá.
Klinika je symbolem zpochybňujícím nedotknutelnost vlastnictví. Většinová společnost proto zákonitě dostala strach. Pochopila, že je asi něco špatně. Že se to může stát každému z nás a že nelze jen plošně přijímat omezení exekutorů a jiných orgánů veřejné moci, které pak pro nedostatek pravomocí v případě potřeby ochrany vlastnictví nemají možnost efektivně zasáhnout v dostupné době. Najednou již není tím špatným exekutor, ale obecně ten, kdo bere druhému majetek a nerespektuje vlastnictví druhých.
Teprve čas ukáže, zda po kauze Klinika zatáhneme za ruční brzdu a udržíme řád, anebo neuděláme nic a rozjetý vlak necháme vykolejit.
Autor je soudní exekutor z Exekutorského úřadu Přerov
