Vždy v určitý čas volebního období nastává ten okamžik zlomu, kdy už je zřejmé, že se nic dalšího nestane. Platí to jak pro legislativu, kdy se například zastaví „výroba“ zákonů, protože už by se nestihly projednat, tak pro exekutivu. Například od jistého momentu nemá příliš cenu uvažovat o demisích a podobně, protože volby jsou už příliš blízko a dojde k nim tak jako tak.
Speciální situace se týká soustavy státního zastupitelství jako neuralgického bodu na pomezí exekutivy a justice. Pro justici s jejím ústavním zakotvením totiž zmíněný koloběh času neplatí, stojí mimo volební rytmus. Zatímco státní zástupci, přesněji řečeno ti z nich, kdo tvoří politickou agendu soustavy, dobře vědí, že se musejí snažit skoro až do konce, neboť pan správce, vláda a ministerstvo stále ještě správcují.
Touto optikou je třeba pohlížet na to, co se nyní odehrává mezi ministryní spravedlnosti Marií Benešovou a pražskou vrchní žalobkyní Lenkou Bradáčovou, abychom byli jmenovití. I když okolnosti jsou samozřejmě širší.
Už jsme si neradi zvykli na to, že několik posledních volebních období probíhá přibližně v tomto tempu: na počátku je prohlášení vlády, že má ambici změnit zákon o státním zastupitelství. Tu směrem k jejich větší nezávislosti, jindy zase k vyšší odpovědnosti, rozuměj odvolatelnosti. Dva tři roky probíhá standardní tvrdá lobbistická kampaň, na jejímž konci je okamžik, kdy zákon padá pod stůl s konstatováním, že na něm nepanuje shoda a stejně už se nic nestihne.
Celá tato veřejná diskuze je kořeněna spektakulárními zásahy na vylepšení public relations státních zástupců, doprovázenými úniky z vyšetřovacích spisů do médií. A přirozeně i následnou debatou, kdo za takové úniky může.
Jeden z takových okamžiků nastal právě teď. Marie Benešová podezírá státní zástupce z úniku citlivých informací v kauze soudce Sováka, Lenka Bradáčová a Unie státních zástupců ostře kontrují. To je samo o sobě jen kolorit širší situace, v níž hraje roli zmiňovaná reforma státního zastupitelství. Zákona už se jen těžko dočkáme. Benešová ho ještě ani nepředložila do vlády, prošel jen legislativní radou, musel by do sněmovny, do Senátu, k prezidentovi, zapomeňme na to, škoda slov.
Kořením tohoto volebního období byly demonstrace Milionu chvilek, kterým se kdovíproč podařilo vzbudit dojem, že zde stojí „zlá“ Marie Benešová proti „hodnému“ státnímu zastupitelství, reprezentovanému nejvyšším žalobcem Pavlem Zemanem. Ten se zkraje letošního roku dostal do nepříjemné situace, kdy musí vysvětlovat zásahy ve prospěch svého známého. Ale u narativu zlá ministryně a hodný státní zástupce zůstalo: „Umíte si představit, co by nastalo, kdybych dnes podala návrh na jeho odvolání? Tak budou opět svolávané demonstrace,“ říká Benešová v rozhovoru pro Info.cz, a je to pragmatické zhodnocení.
Dospěli jsme do bodu zlomu, po kterém si mohou státní zástupci odškrtnout zase jedno volební období. Reforma státního zastupitelství byla opět odvrácena, přičemž zde hrají žalobci kartu „když není po našem, ať to není vůbec“. Osoba nejvyššího státního zástupce je nedotknutelná, a to nikoli po věcné, odborné, či dokonce kárné stránce, ale z ryze politických důvodů. A pak je tu vyšetřování premiéra – soustava dostala další odklad, do voleb to snad už nějak doklepou. A pak se uvidí, kam zavane vítr voličské přízně.
