Rok 2005 se do české historie zapsal kauzou premiéra Stanislava Grosse, který kvůli výkrutům kolem financování nákupu svého bytu musel rezignovat. Byl to ale také důležitý rok pro českou obranu: tehdy naposledy měla k dispozici rozpočet ve výši dvou procent hrubého domácího produktu. Od té doby armáda v tomto ohledu už jen strádala. Po devatenácti letech se nyní rozpočet ministerstva obrany opět dotkne magické úrovně dvou procent. Napomohla tomu i nová legislativa, která tuto hodnotu uzákonila.
„Kromě závazku vynakládat alespoň dvě procenta HDP také zákon jasněji definuje obranné výdaje a ukládá ostatním kapitolám rozpočtu, které s obrannými výdaji budou také hospodařit, aby nám tyto prostředky reportovaly. Díky tomu máme celkový přehled o prostředcích souvisejících s obranou státu, které jsou i v rozpočtech jiných kapitol,“ popisuje Blanka Cupáková, šéfka ekonomické sekce ministerstva obrany.
Desítky miliard sem a tam
Citát této klíčové úřednice ministerstva připomíná, jakým způsobem je obranný rozpočet poprvé v novodobé historii českých ozbrojených sil vystavěn. Nově se do něj započítávají také výdaje jiných rezortů na projekty, z nichž bude profitovat i česká obranyschopnost nebo je bude armáda přímo využívat. Pro příští rok jde o celkovou sumu 8,6 miliardy korun, bez níž by samotný rozpočet ministerstva obrany činil „jen“ 151,2 miliardy korun.
I bez příspěvků z ostatních rezortů je to ovšem nebývale obrovská suma. Nejjasněji to vynikne ve srovnání s předchozími roky. Letos obrana hospodaří celkově s téměř 112 miliardami, nicméně ještě předloni to bylo necelých 85 miliard korun a třeba v roce 2018, kdy na obranu nastupoval zatím poslední ministr za hnutí ANO Lubomír Metnar, dokonce ani ne 60 miliard korun.
V této souvislosti je nutné znovu připomenout jeden historický fakt: ačkoli hnutí Andreje Babiše vedlo ministerstvo obrany bez přestávky velmi dlouhou dobu, v letech 2014 až 2021, kdy byla ekonomická situace více než dobrá, navíc politická opozice vizi zvýšení armádního rozpočtu schvalovala, výdaje na obranu rostly tragicky pomalu.
Proč to nešlo dřív
Když novinář v neoficiálních rozhovorech s ministerskými úředníky položí otázku, co bylo hlavním důvodem toho, že navzdory výhodným podmínkám rozpočet nepřibýval takovým tempem, jaký by si česká obranyschopnost žádala, padají různé odpovědi. Třeba že někteří ministři růst prostě odmítali, protože se báli nakupovat, aby pak případně nemuseli schválené kontrakty vysvětlovat před soudy. Nebo že se strategické modernizační projekty zpožďovaly a dlouho nebyly dopracované do takové fáze, aby mohly být schváleny a mohly za ně začít nabíhat zálohové platby. Anebo že obraně chyběl jasný finanční dlouhodobý výhled, na jehož základě by se dalo rozumně plánovat.
V této souvislosti je dobré připomenout přelom let 2020 a 2021, kdy se tehdejší ministr Lubomír Metnar nakonec podvolil „koaličním“ komunistům a z obranného rozpočtu na rok 2021 si nechal odepsat deset miliard korun. Šlo sice o naprosto nesystémový a nebezpečný krok, tehdejší vláda Andreje Babiše ale potřebovala na schválení státního rozpočtu hlasy komunistických poslanců. A ti je mimo jiné podmínili právě oním nelogickým a nepochopitelným škrtem.
„Desetimiliardový škrt by zastavil mnoho důležitých projektů. Kdybychom na ně neměli v rozpočtu připraveny prostředky, nemůžeme na nich dále pracovat,“ bránil Metnar svůj rozpočet v listopadu 2020, ještě předtím než mu vládní kolegové peníze skutečně sebrali. Trvalo potom několik měsíců, než se obraně její peníze vrátily. I tak se však tento fantazmagorický krok významně dotkl akcí, které ministerstvo už mělo rozplánované.
Kdo by si hrál s riziky
A tak první vládou za posledních téměř dvacet let, jíž se podaří obraně dát dvě procenta hrubého domácího produktu, bude až současný kabinet Petra Fialy. Dlužno dodat, že v současné geopolitické bezpečnostní situaci Česko ani jiné možnosti nemělo. Směrem k NATO by to byl opravdu špatný signál, kdyby zejména ruská agrese na Ukrajině, ale také nebezpečné kroky Číny a Severní Koreje nepřiměly Prahu konečně do své obranyschopnosti dávat tolik, kolik se zavázala už v roce 1999 při vstupu do Severoatlantické aliance.
Dalším důležitým faktem je, že dvě procenta v roce 2024 jsou jen začátek, který nastartuje masivní vlnu nákupů. Ostatně už příští rok má jít na investice 72,5 miliardy korun. To je obrovský závazek nejen pro současnou vládu Petra Fialy, ale především pro kabinety, které nastoupí potom.
Do příštích deseti až patnácti let se kvůli neustálému odsouvání nahromadilo několik olbřímích modernizačních projektů a nákupů, jež na rozpočet vytvářejí nebývalý tlak. Ve financích tak nebude možné jen tak jednoduše škrtat nebo je nesystémově meziročně snižovat. Zkrátka proto, že miliardové zálohové platby jsou rozloženy do mnoha let a přesouvat je, aniž by tím nebyly ohroženy jiné rozjeté nákupy, prostě nepůjde.
Ze všech uvedených důvodů znamená pro obranu rok 2024 start nové éry. A nejen proto, že ti politici, kteří nyní slibují, že pokud uspějí ve volbách, armádě na peníze sáhnou, už neříkají, jak legislativně složitý by takový krok byl. Pokud by se k němu opravdu odhodlali, riskovali by, že se celý systém modernizace českých ozbrojených sil sesype. A to by si v současné komplikované bezpečnostní situaci v Evropě snad nikdo nedovolil.
