Pochybný přínos státních benzinek. Jejich nákupem naši soběstačnost nevyřešíme

Benzinka Robin Oil

Benzinka Robin Oil Zdroj: Robin Oil

Státem vlastněná společnost Čepro, která je ve stoprocentním vlastnictví ministerstva financí a která provozuje síť čerpacích stanic EuroOil, koupila od podnikatele Jiřího Zoubka konkurenční síť Robin Oil. Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) tento krok v minulosti obhajoval zvýšením energetické bezpečnosti státu a vyšší soběstačností při prodeji paliv v případě krize.Tato argumentace je přinejmenším zvláštní s ohledem na to, že v případě krize nejde ani tak o to, kdo provozuje benzinové pumpy, jako o to, kdo spravuje kritickou infrastrukturu a hmotné rezervy. V případě potřeby potom lze jejich distribucí pověřit i soukromé subjekty.

To, že stát bude po nákupu Robin Oilu vlastnit přibližně sedm, a nikoliv pět procent veřejných čerpacích stanic jako doposud, na věci mnoho nemění. Z pohledu energetické bezpečnosti státu pochází prakticky veškerá u nás spotřebovaná ropa a ropné produkty ze zahraničí. Domácí těžba na jihu Moravy je schopna pokrýt pouze asi dvě procenta tuzemské poptávky. Platby za dovážený benzin a naftu přitom z velké části stále směřují k Putinovu režimu, který z nich financuje svoje tažení na Ukrajině. Dovoz ropy a zemního plynu současně představuje největší položku českého zahraničního importu, která negativně ovlivňuje celkovou obchodní bilanci. Jen v roce 2022 jsme takto poslali do zahraničí 330 miliard korun.

Pokud chceme systematicky zvyšovat naši odolnost pro případ omezení dodávek, měli bychom se zaměřit na podporu těch druhů dopravy, které jsou schopné se obejít i bez dovážené ropy. Mezi ně patří mimo jiné kolejová doprava nebo například carsharing elektrovozů. Jeden sdílený elektromobil dokáže v provozu nahradit 15 až 20 vozidel se spalovacím motorem. Elektřinu pro jeho nabíjení jsme přitom schopni vyrábět lokálně. Bonusem sdílené mobility je více veřejného prostoru pro pěší a cyklisty namísto ulic přeplněných nevyužitými zaparkovanými auty.

Snižujme radši nutnost cestovat

Jako zdroj inspirace mohou sloužit také pobaltské státy. Ty z veřejných financí podporují přechod veřejné autobusové dopravy na palivo původem z odpadových bioplynových stanic. Jejich provoz je tak nezávislý na dovozu ropy nebo plynných paliv ze zahraničí.

Důležitou součástí je také snižování poptávky po dopravě jako takové. To souvisí i s takovými zdánlivě nesouvisejícími oblastmi, jako je promyšlené územní plánování nebo dotažená digitalizace státní správy. První zmíněné má umožnit snížení vzdálenosti, kterou musejí lidé urazit za prací, službami nebo za vzděláním. Digitalizace by zase měla zajistit, aby po úřadech cestovala pouze data, a nikoliv občané.

Pokud by ministerstvo financí chtělo skutečně prospět naší energetické bezpečnosti a nezávislosti na ropném dovozu, řešilo by podporu výše zmíněných opatření v součinnosti s příslušnými úřady. To by ovšem vyžadovalo ucelenou koncepci, kterou by stát dokázal také naplňovat. Namísto toho můžeme být zatím svědky pouze dílčích opatření s velmi pochybným přínosem.