Ekonomická aktivita bývá typickou obětí protiinflační kampaně. Navzdory pomalému zahájení cyklu zvedání sazeb se západním centrálním bankám podařilo nastartovat dezinflační proces, který se doposud obešel bez finanční kalamity nebo hmatatelného hospodářského propadu. Vstupujeme však do fáze, kdy bankéře čeká delikátní balancování. Další redukce cenové dynamiky může být spojena s markantním prohloubením ekonomické bolesti.
Přestože ve vyspělých zemích již inflační čísla zpomalují, zůstává znepokojivý vývoj cen jádrových. Ty se na obou stranách Atlantiku drží nad pěti procenty. Jádrová inflace lépe zachycuje ryze poptávkové tlaky. Je totiž očištěna od cen volatilních agrárních a energetických komodit, které častěji ovlivňují nabídkové trendy. Nepolevující tempo růstu jádrových cen tak vysílá signál, že poptávka zůstává neadekvátně silná.
Cílem centrálních bank je znovunastolení rovnováhy mezi přebujelou poptávkou a poddimenzovanou nabídkou. To znamená, že se prostřednictvím dalších restrikcí snaží zchladit stále robustní spotřebu. Řada bankéřů si tak uvědomuje, že jejich práce zdaleka nekončí. Například Bank of England překvapila trh, když zvedla úroky o 50 bazických bodů. Evropská centrální banka, která dlouhodobě patří mezi ortodoxní holubice, taktéž konvertovala k jestřábímu táboru. Terminální sazba se v eurozóně vyšplhá nejméně na čtyři procenta, v případě neustupující jádrové inflace však nelze vyloučit ani pokračování úrokového cyklu nad tuto hladinu.
Monetární autority často argumentují, že měnová politika působí s určitým zpožděním. Rozmach hypoték s fixním úrokem tento odložený efekt umocňuje. Dopady vyšších sazeb na spotřebu jsou tak tlumeny, nikoli však eliminovány. V budoucnu mohou vyšší úroky udeřit nárazově s vyšší razancí. Investoři jsou proto v daném momentě akutně citliví vůči jakýmkoli náznakům ochabování ekonomické vitality.
V tomto duchu správce peněz vyděsily předběžné červnové PMI (indexy nákupních manažerů) v eurozóně. Index vykázal překvapivou slabost v obou sektorech. Zatímco výroba zpomaluje v eurozóně kontinuálně od ledna, služby prokazovaly pozoruhodnou odolnost – v tomto případě existuje silná vazba na přehřátý pracovní trh. Nicméně předstihový ukazatel skončil v červnu pod predikovanými hodnotami v obou segmentech.
Přestože aktuální zhoršení dat může představovat izolovaný incident, nelze zcela vyloučit, že ohlašuje vleklejší a prudší ekonomický pokles. Možnost významného hospodářského zpomalení ostře kontrastuje s cenami aktiv. V jejich pozadí se skrývá heroický předpoklad, že inflace odezní víceméně samovolně a pozitivní dynamika HDP zůstane prakticky nedotčena. Tvůrci hospodářské politiky stojí před netriviální volbou. Přestože ryze ekonomickou optikou je recese takřka žádoucí, z pohledu reálněpolitického se ospravedlňuje vždy obtížně.
Navzdory téměř posvátné nezávislosti centrálních bank je potřeba si uvědomit, že ani tyto instituce neoperují v mocenském vakuu. Nicméně nedostatečná akce může zakonzervovat inflační tlaky a v budoucnosti přinutit monetární autority k ještě drastičtějším opatřením, jejichž výsledkem by byla mnohem tvrdší deprese. Jako vhodnější strategie se jeví dále zpřísňovat měnovou politiku, dokud nezačne citelně ustupovat jádrová inflace.
Když se podaří dynamiku jádrových cen stlačit, řekněme, ke třem procentům, mohou dávat kompromisy ohledně tolerance rychlejšího tempa růstu cen výměnou za méně dramatické hospodářské ochlazení smysl. Takovému stavu však zůstáváme vzdálení. Aktuální míra cenové nestability škodí drtivé většině populace. V daném momentě proto k tvrdším monetárním restrikcím neexistuje alternativa.
Autor je portfolio manažer společnosti Cyrrus
