Slíbili jsme dvě procenta na obranu a to jsme ještě nedávno neplatili ani jedno procento. Je to jen jeden z příkladů velkých oblastí vládních výdajů, kde se upínáme k nějakému magickému číslu, ať už jen kulatému, průměrnému, či domluvenému v mezinárodních dohodách.
Vtip je bohužel v tom, že kdybychom chtěli všechny tyto sliby splnit, museli bychom radikálně zvýšit daně. Ta dvě procenta jsou v porovnání s hrubým domácím produktem, tak aby bylo snadné postavit vedle sebe různé země.
Čím začít? Vedle obrany je to řada dalších kapitol státního rozpočtu, ale v jejich čele vždycky stály a budou stát důchody. Podle Národní rozpočtové rady se dostaneme v nejhorším momentě naší demografické křivky ve spojení s veřejnými financemi někam ke 12,5 procenta HDP. Pokud se samozřejmě nic zásadního s důchodovým systémem nestane.
Je to hodně, nebo málo? Některé země takto vysoké výdaje na důchody platí, i když je potřeba připomenout, že někde jsou důchody zdaněné, takže reálně je výsledné procento nižší. Ale 12,5 procenta HDP vypadá uskutečnitelně. Počítejme tedy dál. Po důchodech je druhou největší položkou státního rozpočtu veřejné školství.
Výdaje na školství nám kvůli indexování platů učitelů výrazně rostou a cíl kolem pěti procent, kde se pohybuje průměr OECD, není daleko. A mohlo by to stačit, protože jen lehce nad pěti procenty je například Finsko, které si v reformě školství experti rádi berou za vzor. Stačí tedy jen o trochu více, ale každá desetina procenta je tu hodně znát, protože jde o obří částky. U veřejného zdravotnictví se často mluví o kulatých deseti procentech, která ale vycházejí z průměru EU.
S dalším hezky kulatým číslem operuje kultura, kde před lety kulturní spolky a s nimi od té doby i politici dlouhodobě volají po jednom procentu HDP na kulturu. Jsme skoro na polovině, takže i skok na jedno procento by byl zdvojnásobením, což i u malé kapitoly zanedbatelné není. A také máme deváté nejlevnější soudnictví v EU, alespoň co se nákladů pro státní rozpočet týče. Stačilo by přidat málo, abychom se dostali na průměr, jen dodatečných 0,2 procenta HDP.
Mohli bychom pokračovat napříč dalšími kapitolami státního rozpočtu, ale i kdybychom je všechny nechali stejné, abychom si práci ušetřili, potom jen výčet těch nejviditelnějších změn popsaných výše by představoval nárůst veřejných výdajů přibližně o devět procent HDP.
Drobné? Je to více než 600 miliard korun. Například u zdravotnictví to naštěstí není otázka státního rozpočtu, takže nejde tvrdit, že by to znamenalo 600 miliard dodatečného státního dluhu, ale jsou to peníze, které by tak či onak lidé museli na daních a odvodech státu poslat. Srovnejme si to s letošním státním dluhem, který je astronomický, a přesto není ani polovinou z těchto 600 miliard.
Kdybychom to chtěli vybrat na daních, museli bychom třeba zvednout DPH na dvojnásobek a doufat, že tak drakonické dani nikdo nebude chtít utéct, lidé budou stále stejně nakupovat i dražší zboží a nikoho to nezbankrotuje. Ministerstvo financí to rádo přepočítává na kilometry dálnic a za takovou cenu by se v dobrém terénu každý rok mohl postavit úsek delší než je D1 z Prahy do Brna. Je možná čas si přiznat, že není rozumné chtít ve všech kapitolách dosáhnout ideální výše výdajů.
Nejenže samy výdaje nezaručí kvalitu utracených peněz, to je na jinou debatu, ale hlavně protože svět je pestrý a každá země bude mít vždy jiné priority. Mít priority všude je extrémně drahé. Uplatitelné to je, ale chceme za to tolik platit? A je efektivní, aby toho tolik stát dělal?
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha
