Naše veřejné finance jsou jako Santa Claus. Chceme něco za nic. Máme pocit, že je tu nějaký bezedný fond, ze kterého si můžeme do nekonečna brát a zaplatit z něj, cokoli jen chceme. Pokud fond neroste, špatně investujeme. Je potřeba zainvestovat do vydělávajících osob tak, abychom jim mohli více sebrat. Naplnit investicemi fond, ze kterého čerpáme.
To samozřejmě není nová a originální myšlenka. „Základním prvkem sociální filozofie intervencionismu je existence bezedného fondu, ze kterého lze navěky čerpat. Celý systém intervencionismu se hroutí, když tento fond vyschne: princip získání něčeho za nic – princip Santa Clause – zahubí sám sebe,“ napsal už ve čtyřicátých letech minulého století rakouský ekonom Ludwig von Mises. A přirovnání se Santa Clausem, či v našich končinách Ježíškem, sedí skvěle.
Veřejná debata se stále stáčí k tomu, kde sebrat dost peněz na to, abychom se konečně měli všichni dobře. Stačí vyházet dost státních úředníků, hřmí jedni. Zastavme zlodějnu v politice a pytel bude plný, odpovídají druzí. Zdaňme velké korporace a zastavme únik zisků do zahraničí, slýcháme od některých. Buďme ve všem samostatní a rázem na všechno bude, blouzní jiní. Stačil by mír a neválčit, přidala se před časem další skupina.
Všichni hledají díru v onom pomyslném pytli Santa Clause, ze kterého se nám vytrácejí dárky. Kdybychom ji našli a zašili, dárky by se sypaly proudem. Tahle magická zkratka od chudoby k bohatství skrze magické mávnutí kouzelného proutku nebo skrze Santa Clause je s námi od nepaměti. Staletí staré představy o tom, jak se stačí jen zbožně chovat, aby nastalo Království nebeské na Zemi, jsou extrémním předobrazem dnešních debat, i když jsou to spíše drobné myšlenkové úvahy než velké ideologie. Ostatně i marxistická vize změny organizace společnosti vedoucí k dostatku každého podle potřeb je vrcholným myšlenkovým ztělesněním téhož. Ekonomického Santa Clause.
Dnes se potýkáme se Santa Clausem v menším. Je to spíše otázka toho, zda bude na důchody, anebo ne. Stoupenci Santa Clause tvrdí, že bude a vždy a minimálně v současné výši (očištěné o inflaci). Stačí jen najít, kde na to vzít. A to prý je jen snadné cvičení. Zdroje jsou. Jak naplnit kasu, aniž by to nepocítil „běžný člověk“? Ludwig von Mises se velmi mýlil, když o principu Santa Clause psal a mluvil. Domníval se totiž, že velmi brzy musí selhat. Spletl se ale hlavně v tom, že pytel měl kdo naplňovat.
Od napsání jeho řádků dodnes vzrostla světová populace čtyřikrát. Do důchodových systémů v Evropě vstoupily miliardy mladých lidí. Oproti jeho očekávání jsme se také otevřeli svobodnému mezinárodnímu i domácímu obchodu a podnikání. Čerpali jsme z výhod svobodné konkurence tak, jak tomu on více než kdo jiný rozuměl. Ve čtyřicátých letech to tak optimisticky nevypadalo. Většina světa se řítila do všemožných totalit a on sám byl v akademické obci outsiderem. Navzdory jeho očekávání se tak pytel Santa Clause měl čím plnit. Půjde to ale dál tak snadno?
Populace stárne a ve velké části světa dokonce klesá, anebo klesat začne. Svobodný obchod nemá na růžích ustláno. Nebude to snadné jako kdysi. Santovi se vyprazdňuje pytel rychleji, než se plní. Určitě nemáme stát se založenýma rukama, jen nesmíme čekat na zázraky. Když se ekonomové mýlili tehdy, tak se mohou mýlit i tentokrát. Doufejme. Třeba populaci doplníme roboty. Tak či onak ale něco musí pytel Santovi plnit, magicky to nejde. V tom měl Ludwig von Mises pravdu.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha.
