Tři zájemci o stavbu nového bloku v jaderné elektrárně Dukovany doručili své nabídky. Zdánlivě se tak otevírá nová kapitola pro jádro v Česku. Otázek je ale spousta a dotýkají se přímo základních kamenů české energetiky.
Poslední říjnový den dorazily nabídky od společností Westinghouse, KHNP a EDF. Společnost ČEZ je nyní vyhodnotí a hodnocení následně předá vládě ke schválení. Potud vše jasné. Otazníky se ale začínají hromadit už v následujícím kroku, a nejde zdaleka jen o Dukovany.
Už ten první otazník je vlastně vykřičníkem, protože jeden nový blok o výkonu do 1200 MW z hlediska české energetiky nic neřeší, zejména ne výpadek uhlí, které v Česku během následujících deseti let jako zdroj nadobro skončí. Není ani jasné, jak má být nový blok financován, a nevíme ani, jaká je vlastně budoucnost jádra. Přestože se Česká republika prezentuje jako projaderná země, plány na rozvoj sektoru jsou v mlze.
Současná energetická koncepce jen obecně hovoří o „novém bloku ve stávajících lokalitách“, respektive nových blocích o výkonu do 2500 MW. Napovědět může, že zájemci o výstavbu dodali opce na výstavbu dalších tří bloků – jednoho v Dukovanech a dvou v Temelíně.
O tom, že by nemělo zůstat u jednoho nového bloku v Dukovanech, ostatně různí vládní představitelé mluví již delší dobu. Není divu, Česko bude v následujících letech řešit nejen již zmíněný konec uhlí, ale i celkovou dekarbonizaci ekonomiky, která si nízkoemisní zdroje žádá. Vzhledem k tomu, jak dlouho už Česko „krouží“ kolem výstavby jediného bloku (vzpomeňme zastavený tendr v Temelíně v roce 2014), je nicméně legitimní se na budoucnost jádra dívat skepticky.
Pokud se má stavět dál, měly by být již nyní na stole alespoň rámcové plány. Problém je vlastně pořád stejný – chybí široce přijímaná vize. A to nejen ta abstraktní v podobě konsenzuálního směru vývoje, ale i konkrétní v podobě koncepčního dokumentu.
Česká energetická politika je až tragicky reaktivní, často navíc poplatná aktuální politické situaci. Tak se u nás například v minulém desetiletí téměř zastavil rozvoj obnovitelných zdrojů, protože se soláry či větrníky staly politicky citlivým tématem, a rozběhl se zase až s nedávnou energetickou krizí. V ropě a plynu zase doháníme dluh v rozvoji infrastruktury, ale opět až poté, co se nám s ruskou agresí připomněla naše dovozní závislost na této zemi.
Bohužel, nekoncepčnost nekončí jen u primárních zdrojů. Po letech demonstra- tivního boje za spalovací motory jsme začali zjišťovat, že okolnímu světu je jaksi jedno, co si myslíme v našem „autolandu“. A tak se pozornost pro změnu upřela k přechodu automobilek na elektřinu, aktuálně k výstavbě továrny na akumulátory společnosti Volkswagen. Chvíli to skoro vypadalo, že právě tento projekt přehodí výhybku české ekonomiky směrem do budoucnosti, a stal se vládní prioritou. Načež zavládlo rozčarování, že u nás „baterkárna“ nevyroste. Je ale fér říct, že z ekonomických důvodů nevyroste ani jinde v Evropě.
Můžeme si třeba o takovém německém plánu na přechod k bezemisní energetice Energiewende myslet, co chceme, ale jeden fakt popřít nelze. Jedná se o směr, k němuž Německo kormidluje nehledě na politickou orientaci aktuálního kabinetu. Nejde o konkrétní podíl těch nebo oněch zdrojů, tu nebo onu konkrétní elektrárnu či fabriku. Hlavní je celkový rámec – odklon od fosilních paliv –, a ten se nemění. V situaci, kdy není třeba s každou vládou „znovuvynalézat kolo“, se pak i lépe plánuje.
Autor je expert na energetickou bezpečnost z Masarykovy univerzity.
