Vláda přes odpor opozice protlačila sněmovnou svůj konsolidační balíček, což samo o sobě není kdovíjaká zpráva, neboť bylo jisté, že se to stane, stejně jako bylo jisté, že se to stane právě tak, jak se to stalo. Čili jsme se co do věcné roviny příliš neposunuli, ale když už je nám tento milník dán, je čas na poodstoupení a na některé spíš všehomírné otázky.
Ty si položíme v tomto pořadí: Je vládní balíček skutečným lékem veřejných financí? Jistě že ne. Měla a mohla být pětikoalice při rýsování balíčku odvážnější? Ano, měla i mohla. Bavíme se o snížení strukturálního deficitu pomocí plastické operace a můžeme vést debatu, zda jde o operaci viditelnou třeba v obličejové části, nebo jen odsáváme tuk v břišních partiích. K tomu, abychom balíček dokázali nazvat skutečným chirurgickým řezem, má ale daleko.
Vláda měla být odvážnější především proto, že to stav veřejných financí vyžaduje. A mohla být odvážnější tím spíš, že by křik opozice těžko mohl být hlasitější nebo v důsledku účinnější. Úloha opozice je tragikomická a do značné míry se do ní vmanipulovala sama předem ohlášenou nesmiřitelností. V takové situaci skutečně nebyl prostor pro nějaké konsenzuální vyjednávání, dejme tomu na bázi jakési „sněmovny národní ekonomické záchrany“. Což nám zase říká, že stav veřejných financí nejspíš není napříč volenými zástupci vnímán tak tragicky, aby se o něco takového vůbec pokusili na úkor svých partikulárních zájmů většinově končících v horizontu sněmovních voleb v roce 2025.
„Stát by měl koupit i Unipetrol, pokud bude příležitost,“ řekl v rozhovoru s e15 Zbyněk Stanjura
Koalice už ústy ministra financí Zbyňka Stanjury oznámila, že její základní mise v domácí ekonomice tímto končí a do dalších větších akcí už se pouštět nebude. V příštích dvou letech prý chce snižovat výdaje na vlastní provoz státu a zaměřit se na národní dotace, což má přinést nějakých deset miliard ročně, a my cítíme, že jde už prakticky o drobné.
Když už rozebíráme odvahu, se kterou se Fialova vláda do řešení rozvrácených financí pustila, nabízí se následující úvaha: Pokud by byla odvážná příliš a opustili ji za to i její vlastní voliči, což by v důsledku znamenalo neobhájení vládních pozic, pořád by zde po ní zbyl ambicióznější ozdravný plán. Pokud by ji naopak voliči odměnili zachováním přízně, vládlo by se jí další čtyři roky lépe, a pokud uvěříme tomu, že aspoň někteří dnešní politici vládnou ve jménu veřejné služby, bylo by na co navazovat.
Budoucnost balíčku je zdánlivě nejistá, a to v krátkodobém i delším horizontu. Čeká ho schvalování v horní komoře a cesta k prezidentovi, svůj prostor dostane i „třetí komora parlamentu“, tedy Ústavní soud. Na něj se hodlá obrátit opozice jak z formálních schvalovacích, tak věcných obsahových důvodů, když pomineme důvody obecně opoziční – protože prostě může a mediálně to zase přidá nějakou tu pozornost. Hra je to určitě na několik měsíců, v nichž si ukrátíme čekání na volby.
Po nich přijde situace zajímavější. Předně už bude známo, jak balíček skutečně dopadl na životy lidí v Česku, jak zahýbal podporou těch, kdo jsou příznivci pětikoalice, zda se například malá odvaha neprojevila na odchodu lidí, kteří by si dokázali představit i razantnější reformu. Což souvisí i s tím, že už bude známo, zda a nakolik balíček veřejné finance ozdravil. A podle toho se budou skládat příští koalice. Dnešní opozice přirozeně slibuje, že když balíček neshodí Ústavní soud, změní ho po volbách. Nikde ale není psáno, že tento slib, dnes daný v rámci politických proklamací, dodrží. V politice není nic staršího než dnešní sliby.
