Dluhy se mají platit. Oddlužení ale potřebuje zmírnit, aby se ekonomika nedusila

Ilustrace z Midjourney.

Ilustrace z Midjourney. Zdroj: Midjourney

Ministerstvo spravedlnosti po čtyřech letech přichází s novou podobou oddlužení. Do něj se i přes zmírnění podmínek hlásí stále jen zlomek dlužníků. Hrozí však, že věřitelé z osobních insolvencí získají ještě méně než nyní.

Před několika dny vyšel na nejmenovaném levicovém webu jeden neidentifikovatelný útvar, který pléduje za odpuštění dluhů. Autorka svoji argumentaci zakládá na vlastním příběhu, kdy nezaplatila nájem za prostorný byt na Letné a dluží majiteli sto tisíc. Za vše prý může kapitalismus neboli „materiální zajištění zapojených stran“. Nájem se prý autorce spolu se zálohami na energie zvýšil za dva roky o celou třetinu, ale majitel si „užívá pasivního příjmu ze svých čtyř pražských domů“.

Pomineme-li chabou žurnalistickou kvalitu textíku, jsou takové extremistické postoje v duchu třídního boje nejlepším argumentem pro ty, kteří se dosud úplně nesmířili s posledním zmírněním oddlužení z roku 2019 a stále trvají na tom, aby se dlužníci ve svých dluzích řádně „vykoupali“.

Stát přichází až o 12 miliard ročně

V posledních letech jsme byli svědky výrazné emancipace dlužníků ve vztahu k věřitelům, a to jak v legislativní rovině, tak v kauzách, které rozhodují soudy. Nový občanský zákoník účinný od roku 2014 přinesl významné posílení práv spotřebitelů, z velké části v reakci na evropskou legislativu. Narovnaly se tím podmínky na trhu a šlo jednoznačně o civilizační pokrok.

Podobně jako u poslední úpravy oddlužení, která vešla v účinnost před čtyřmi lety a umožnila vstup většího množství lidí do insolvence. Tím se omezil začarovaný kruh exekucí, v němž dlužníci vydělávali už jen na odměny exekutorů a advokátů a počty exekucí se jim kupily tak, že prakticky neměli šanci se z nich vymanit.

Tato situace výrazně ovlivňuje kupní sílu obyvatelstva, státu chybějí odvody potřebné například na vyplácení důchodů, a naopak musí platit více na sociálních dávkách. Zaměstnavatelé musejí komunikovat s exekutory, posílat jim příjmy zaměstnanců a pracovat se srážkami. Správa exekucí je stojí až jednotky miliard. V exekuci i čtyři roky po zmírnění oddlužení přitom zůstává půl milionu lidí, kteří jsou nastavením systému vytlačeni do šedé ekonomiky. Stát tím podle odhadu společnosti PAQ Research pro NERV přichází ročně až o 12 miliard korun.

Je zřejmé, že novela insolvenčního zákona před čtyřmi lety cestu oddlužení příliš nezatraktivnila. Nenaplnily se tedy varovné scénáře, že se do snazšího oddlužení nahrnou stovky tisíc lidí a ostatní to budou brát jako výzvu k zadlužování. Ze 400 tisíc lidí, kteří by do oddlužení mohli jít, do něj jde jen kolem 19 tisíc. Důvody, proč to nefunguje, už jsou zřejmé. Oddlužení v délce pěti let je příliš dlouhé, jsou v něm vyšší srážky než v exekuci a překážkou může být i to, že o dlužníkovi jsou v insolven­čním rejstříku hodně detailní veřejné informace.

Navíc zatím neexistuje autoritativní judikatura k takzvané upravené nulové variantě oddlužení. Dlužníci, kteří nedokážou splatit ani třicet procent zbytkových dluhů, přestože dělají, co mohou, nemají jistotu, že z dluhů vůbec někdy vybřednou. V takovém případě totiž musí rozhodnout soud na základě „maximálního možného úsilí“, ale zatím není jasné, jak přesně bude takové úsilí vykládat.

Ministerstvo spravedlnosti proto navrhuje v insolvenčním zákoně zkrátit dobu oddlužení z pěti let na tři roky nejen pro podnikatele, ale i pro spotřebitele, a dále například zastavit takzvané bagatelní exekuce. Rezort také přichází s úplným zrušením podmínky, že dlužník musí splatit alespoň třicet procent dluhu, aby byl po pěti letech od zbývajících dluhů osvobozen. Místo toho by minimální částku nutnou pro oddlužení určil soud individuálně hned na začátku procesu, a to s ohledem na věk, vzdělání a na region dlužníka.

Návrh jde opět na ruku dlužníkům

Novela některé podmínky pro dlužníky také zpřísňuje. Nově by insolvenční správce každý rok zkoumal, zda dlužník své závazky plní. Další pokus o osobní bankrot by byl možný až po deseti letech. Navzdory tomuto zpřísnění lze tvrdit, že novela jde výrazně na ruku dlužníkům, a věřitelé tak zřejmě z osobních insolvencí získají ještě méně než nyní. Samozřejmě také hrozí, že nižší výtěžnost dluhů pošle věřitele do druhotné platební neschopnosti.

O konečnou podobu oddlužení se zjevně opět strhne velká debata, zákon tedy opět bude kompromisem. Pokud ale stát nedokáže dlužníkům poskytnout základní vzdělání ve vztahu k finanční gramotnosti a umožňuje celý dluh mnohdy znásobit příslušenstvím, musí dlužníky nutně jako slabší stranu zvýhodnit, aby celá ekonomika kvůli tomu zbytečně neplýtvala svým potenciálem.