Lidovci se na sjezdu velmi dojatě a dojemně loučili s předsedou Pavlem Bělobrádkem, ale současně jako by za jeho působením chtěli udělat tlustou čáru. Ze tří relevantních kandidátů na předsednickou funkci si delegáti vybrali toho jediného, který s Bělobrádkovým vedením neměl nic společného – Marka Výborného, pardubického učitele, který do velké politiky vstoupil až se ziskem mandátu v předloňských sněmovních volbách.
Sedmašedesát procent hlasů není bůhvíjak oslnivý mandát, ale nic to nemění na tom, že jeho soupeři, Belobrádkův první místopředseda Marian Jurečka a řadový místopředseda Jan Bartošek, v souboji s politickým nováčkem pohořeli.
Je to docela zvláštní. Bělobrádek zůstává jediným předsedou v nejnovějších českých politických dějinách, jenž dokázal vrátit do sněmovny stranu, která z ní předtím vypadla. Na úspěchu lidovců v roce 2013 se jistě podepsalo i zklamání voličů z experimentu s Věcmi veřejnými a obecně rozčarování z politického vývoje, ale to Bělobrádkovi neubírá zásluhy na tom, že náladu voličů dobře přečetl a využil.
Před dalšími volbami, pravda, pošramotila jeho obraz nevydařená koalice s hnutím STAN a v očích některých asi i vládní spolupráce s hnutím ANO. Ale to by strana, jež se neustále ohání odkazem Josefa Luxe, tohoto ztělesnění politického pragmatismu, snad mohla pochopit.
Lidovci předloni jen tak tak prolezli do sněmovny a od té doby jejich podpora v lepším případě stagnuje. Ale že by to byl důvod zcela přepřáhnout a vsadit všechno na nové tváře Výborného a jeho první místopředsedkyně senátorky Šárky Jelínkové? V konzervativní straně? U lidovců zjevně převládlo přesvědčení, že ano.
Platí, že personální odříznutí se od Bělobrádkovy éry bylo skutečně demonstrativní. Jak bude vypadat nová éra, ovšem z projevů nových tváří úplně jasné nebylo. Ale třeba se voliči nechají přesvědčit. Výsledky sjezdu nic nezměnily na tom, že lidovci jako tradiční součást českého veřejného života v posledních sto letech na politickou scénu patří a měli by se na ní udržet.
