Do řady zákonů, které začaly platit na „černý čtvrtek“ 1. prosince, patří i nový zákon o spotřebitelském úvěru. Ten přináší řadu změn pro klienty tuzemských bank i pro samotné finanční ústavy především v oblasti hypoték. Norma v jádru vychází z potřeby vyhovět několika bruselským nápadům, nicméně během pobytu ve sněmovně doznala řady poslaneckých vylepšení. Na celé věci je krásně vidět, jak se přehnaná regulace nakonec může hravě obrátit proti těm, které má chránit.
Podle jednoho z přijatých opatření by měl klient banky mít možnost kdykoli předčasně splatit hypotéku. Navíc v měsíci před každým výročím uzavření smlouvy bude možné zdarma splatit až čtvrtinu úvěrové jistiny, zatímco ve složitých životních situacích, jako je například dlouhodobá nemoc či úmrtí, bude předčasné splacení hypotéky úplně zdarma.
Jenomže obhospodařování hypotečního úvěru vždycky něco stojí. Do nákladů jsou rozpočítány výdaje finančního domu na celé smluvní období, takže jakékoli rozšiřování výjimek z obecného principu znamená ohrožení fungujícího ekonomického modelu. Poskytovatelé spotřebitelských úvěrů a hypoték budou zcela logicky nuceni tyto náklady kompenzovat jiným způsobem, a proto je ve formě vyšší úrokové sazby ponesou všichni spotřebitelé.
V tomto konkrétním případě se navíc ukazuje, že jsme v regulacích zase jednou papežštější než papež. Evropská směrnice o spotřebitelských úvěrech na bydlení totiž takto široké možnosti předčasného splacení zdaleka nepředpokládá a po členských státech jejich zavedení nevyžaduje.
Obdobný dopad na hypoteční trh bude mít i změna podmínek předčasného splacení části nebo i celé jistiny úvěru na bydlení v případě prodeje nemovitosti. Argument, že bude posílena pracovní mobilita obyvatelstva, je sám o sobě dost diskutabilní a nemá oporu v žádné analýze dopadů, o niž se ostatně ani nikdo nepokoušel. Navíc tento argument nezapadá ani do zdejších sociálních návyků a kulturních tradic.
Jestli chce stát naučit nepříliš mobilní Čechy cestovat za prací, budiž, ale nemá právo svými představami a související politikou zatěžovat soukromý sektor. Novelizace zákona dále ukládá poskytovatelům úvěrů povinnost důkladně prověřovat bonitu žadatele, tedy podrobně posoudit jeho schopnost splácet půjčku porovnáním jeho příjmů a výdajů při zohlednění dalších kritérií.
Vše o hypotékách čtěte zde >>>
Zajímavé je, že pokud poskytovatel půjčky tuto svou povinnost nesplní, bude podle zákona smlouva o úvěru neplatná. Spotřebitel pak bude moci půjčku vrátit nikoli podle smlouvy, kterou podepsal, ale „v době přiměřené svým možnostem“. To by ovšem v praxi mělo znamenat, že spotřebitel nebude platit žádné úroky a vrátí pouze samotnou jistinu půjčky.
Nejenom že i kvůli tomu si banky či úvěrové společnosti započítají příslušné riziko do ceny úvěru, ale nejasné stanovení podmínek pro prověřování majetkových poměrů žadatele povede jenom k soudním sporům, nemluvě o možné kolizi s antidiskriminační legislativou.
Už zcela humorně působí zákonem uložené povinné poučení, které musí být součástí každé úvěrové smlouvy a které svou délkou a složitostí dalece předčí tolik kritizované úvěrové podmínky pod čarou. Restrikce v rámci zmíněného zákona tedy povede maximálně k tomu, že patologické zájemce o úvěr bude vyhánět mimo legální ekonomiku, do spárů lichvářů se všemi sociálními a kriminálními důsledky.
Očekávaná reakce finančního trhu v podobě zvýšení úrokových sazeb pak povede pouze ke snížení celkového objemu poskytnutých úvěrů a zhoršení dostupnosti bydlení, což se může v důsledku negativně projevit až ve snížení hospodářského růstu. Současné vládní garnituře se tak v případě hypoték ukázkově podařilo vylít s vaničkou i dítě.
Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice
