Do školy se chodí za vědomostmi. A taky se tam chodí najíst. Alespoň v USA. Až třicet milionů amerických dětí má díky federálnímu programu zajištěno denní jídlo - většinou snídani a oběd - ve školní jídelně. Upřímně řečeno to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem si ještě minulý týden říkala, že v USA školy kvůli koronaviru určitě nezavřou. A ejhle, vše je jinak. Stát po státu zpřísňuje nařízení a pomaloučku zavírá vše, co je možné.
Pojem chudoba není ostatně v Louisianě, kde žiju, neznámý. Stát, kde zní jazz a pojídají se aligátoři, je třetím nejchudším v USA. Hůř jsou na tom jen v sousedním Mississippi a v Novém Mexiku na jihozápadě. Přes 60 procent všech dětí školního věku má v Louisianě nárok na školní stravování buď zcela zdarma, nebo za výraznou slevu podle příjmů rodiny.
Ukázalo se, že pokračovat ve vzdělávání v době, kdy se ve školách zavřou dveře, je ještě ten nejmenší problém, se kterým se teď lokální americké vlády potýkají. Nemohou oficiálně zavést plnohodnotnou elektronickou výuku opět ze stejného důvodu – ne všichni mají počítač a internet. Snahy soukromých firem, že nabídnou wi-fi zdarma, jsou sice šlechetné, ale bez stolního počítače či laptopu v rodinách celkem na nic.
Oproti Česku máme v New Orleansu zpoždění asi o týden. Školní výuku úřady oficiálně přerušily na měsíc teprve v pátek odpoledne. Už v pondělí jsme dostali e-mail ze školního distriktu, který zmiňoval nějakou vzdělávací osnovu jen velmi okrajově s tím, že máme sledovat jejich web. E-mail naopak obsahoval detailní informace o tom, že je distrikt připraven distribuovat snídaně a obědy všem potřebným rodinám na adresách šesti škol v okolí. Přiloženo bylo i telefonní číslo, na kterém by měli být k zastižení čtyři koordinátoři a překladatel. To zní jako záchytný plán pro lidi, kteří jsou všemi možnými, i když pochopitelnými, zákazy a opatřeními jinak hozeni do naprosté nejistoty. Vždyť v Americe musí každý spoléhat jen na sebe.
Posledních pět dní jsem si před svými americkými přáteli připadala jako věštkyně. Přitom stačilo jen říkat to, co se děje doma v Česku a čekat na místní reakci. Situace v New Orleansu kopíruje českou koronavirovou cestu, jen s asi pětidenním zpožděním.
Když minulou středu poslala učitelka mé dcery zprávu o tom, že se odkládá jejich výlet, rodiče se mohli přetrhnout, kdo přijde dřív s ostřejší stížností. Mezi rodiči spolužáků je i několik lékařů a zdravotních sester. Nikdo ještě tehdy nad žádnými většími riziky ani neuvažoval. Itálie už přitom byla celá v karanténě a v Česku byly zavřené školy.
V pátek odpoledne přišla zpráva o uzavření škol v celém státě Louisiana, a to po dobu měsíce. Šok pro všechny a upřímně řečeno i pro mě samotnou. Sice jsem pod vlivem vývoje v Evropě plánovala, že děti nechám dobrovolně doma, ale nenapadlo mě, že se k tomuto kroku v této zemi odhodlají. V zemi, kde neexistuje vzít si den volna, pokud se cítíte pod psa. Kde neexistuje nemocenská či snad nějaké ošetřovné.
Očekávám, že zhruba za dalších pět dní se i my v Americe dozvíme, máme-li dostatek roušek. Pokud bude odpověd záporná, budu opět krok před svými americkými známými. Po vzoru „zlatých českých ručiček“ se preventivně hned zítra pouštím do jejich domácí výroby. Návodů je ostatně na sítích až dost. Hlavu vzhůru.
Autorka je novinářka žijící v USA
