Sedmadvacet let je dost na to, aby se politici prakticky ze všech stran naučili pronášet a psát víceméně státotvorné projevy a texty k výročí 17. listopadu. Problém není v tom, co politici rok za rokem při oslavách výročí znovuzrození československé demokracie říkají. Problém je v tom, nakolik jim to lze věřit.
Jedním ze symbolů svobodného demokratického Česka je nepochybně jeho parlament. V ulicích, na sociálních sítích či obecně ve společnosti je problém probíhající změnu vnímání demokracie zachytit a přesně pojmenovat, ačkoli je patrné, že k nějaké změně dochází. Činnost parlamentu, především dolní komory, vypovídá o tomtéž mnohem jasněji.
Výrazným, ale nikoli jediným symptomem neduhu, jímž dnešní demokracie trpí, je návrh na zavedení trestného činu hanobení prezidenta republiky. Nejde ani tak o strašidelnou podstatu tohoto zákona.
Jde především o to, že pod tento skandální návrh, popírající samu podstatu 17. listopadu 1989, se podepsalo 64 demokraticky zvolených zákonodárců ze čtyř parlamentních uskupení včetně dvou vládních. Ještě nemocnější je skutečnost, že po výbuchu na sociálních sítích a jasně odmítavém stanovisku vedení ANO i ČSSD začali poslanci své podpisy stahovat. To svědčí o dvou varovných věcech.
První z nich je, že poslanci zřejmě vůbec nepřemýšlejí o tom, pod co se podepisují, a to ani v případě, že jde o jediný děsivě prostinký paragraf trestního zákoníku – a příčetnost jim musí vracet až příkaz vedení.
Druhý problém spočívá v tom, že skutečně mnoho poslanců, mnohem více než oněch 64, vnímá podstatu své funkce nikoli ve službě voličům, které zastupují, ale v jakémsi patronátu nad společností a jejím chováním.
To se netýká jen zákona o hanobení, v němž se poslanci bez mrknutí oka hodlají stát arbitry vkusu ve veřejné debatě (což je nehorázné).
Stejná tendence je vidět při projednávání protikuřáckého zákona, do nějž se dostaly absurdní regulace cen pitiva v hostincích či prodeje zboží na společenských akcích. Poslanci se rovněž nestydí rozhodovat o tom, co smějí a nesmějí jíst děti ve školách.
Místo aby se pravidla vkusu určovala společenskou normou, aby ceny v hostincích určovali majitelé hostinců, aby nabídku jídla ve školách hlídali ředitelé škol, pasují se poslanci do role opatrovníků páchajících společenské dobro psaním zákonů.
Proč to zákonodárci dělají? Svádět to na opilost mocí by bylo příliš jednoduché. Poslanci nepochybně vycházejí vstříc vůli, kterou cítí od svých voličů.
Možná tedy ve společnosti skutečně roste poptávka po pevném vedení, které by nahradilo tu otravnou nutnost každodenního rozhodování o vlastních věcech. Přesně o ni jako o doprovodný jev svobody ovšem 17. listopadu 1989 šlo.
17. listopad 2016 ve fotogalerii:
