Komentář Martina Lobotky: Solidarita místo úplatků

Peníze, koruny

Peníze, koruny Zdroj: Anna Vacková, E15

Peníze, koruny
Peníze, koruny
3
Fotogalerie

V posledních týdnech se mocně diskutuje, kolik přidat důchodcům a kolik rodičům. Jistě, důchodců je mnoho, dva a půl milionu, a chodí celkem disciplinovaně volit. Matek (a otců) na rodičovské také není málo a dovedou být slušně organizovanou nátlakovou skupinou.

Přidat důchodcům v průměru 900 korun měsíčně nezní jako moc. Ale znamená to zásek do státního rozpočtu přes 30 miliard korun. Přidat rodičům všech dětí do čtyř let 80 tisíc korun na rodičovském příspěvku také nezní jako hrozná suma. Ale v součtu to je osm až deset miliard. Jen těmito dvěma kroky vláda rozdá 40 miliard korun ročně. Korun, které nemá a které si bude muset půjčit. To vše v situaci, kdy se rozpočet vyvíjí mnohem hůře, než se čekalo.

A to stále není to nejhorší. Mnohem horší je, že celá debata je jen parametrická: „o kolik“ a „komu“. Tím se zastírají důležitější věci.

Třeba to, proč jsou důchody tak nízké, že i v dobách, kdy systém leží na bedrechsilných populačních ročníků, je průměrný důchod třináct tisíc. Co se stane, až se tyto ročníky dostanou do důchodového věku? Jaký náhradový poměr dokáže ekonomika Husákovým dětem poskytnout? Co udělat, aby důchodci za 30 let nepošli hladem?

Anebo: jak je možné, že táž ministryně na jedné straně žehrá na rozdíly v důchodech žen a mužů a na straně druhé podporuje setrvávání rodičů, v drtivé většině žen, na rodičovské dovolené dalším růstem její atraktivity? Přitom rodičovská dovolená a přerušení kariéry mají podstatný vliv na mzdové rozdíly. Proč je rodičovská pro všechny? Proč mají i dobře placení a majetní natahovat ruce ke státu?

Debatě úplně chybí komplexnější pohled. Každý z nás byl dítě a skoro každý bude rodič či důchodce. Nabízí se zavedení obousměrné mezigenerační solidarity tak, aby nejenom děti měly právo na „životní úroveň zásadně shodnou s životní úrovní rodičů“, jak praví občanský zákoník, ale aby to fungovalo i naopak. Ano, i dnes dle téhož zákoníku platí, že „dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu“. To je ale mnohem slabší požadavek než životní úroveň „zásadně shodná“ s úrovní dětí.

Co by se stalo s porodností a péčí o potomstvo, kdyby mladí lidé věděli, že v důchodu získají od každého ze svých potomků třeba polovinu jeho celkového pojistného na důchodové pojištění plus 15 procent jeho čisté mzdy? Skutečně by pak miliony důchodců živořily s důchodem kolem minimální mzdy? Skutečně bychom pak potřebovali dluhem financované státní úplatky, aby lidé vůbec měli děti?

Autor je hlavní ekonom společnosti Conseq