Komentář Pavla Sobíška: Dva příběhy v jednom rozpočtu

Alena Schillerová

Alena Schillerová Zdroj: Ministerstvo financí

Veřejné finance jsou tématem, v němž se každý komentátor najde. Kdo chce vládu pochválit, může vyzdvihnout loňské vyrovnané hospodaření státního rozpočtu, které kontrastuje s plánovaným schodkem 50 miliard korun. Může vypíchnout, že státní rozpočet nesklouzl do schodku navzdory zrychlení kapitálových výdajů, které je známkou oživení investic. Může poukázat na růst příjmů z daní a pojistného, který svou meziroční dynamikou ve výši 8,2 procenta citelně překonal růst HDP. Mimochodem už třetí rok v řadě. A může argumentovat, že je to díky potlačení daňových úniků.

Kdo má za cíl vládní politiku kritizovat, zaměří se na stejná témata, jen změní úhel pohledu. Nejsou výrazné odchylky od plánovaného rozpočtu výsledkem nedostatků v rozpočtovém procesu? Čím do budoucna nahradíme financování infrastrukturních investic, až zhubnou fondy EU, díky jejichž podpoře tyto investice dnes nestahují rozpočet do schodku? A nezrychlila dynamika příjmů z daní a pojistného hlavně kvůli nepřiměřenému tlaku na růst platů a minimální mzdy?

Poslední uvedená otázka rozšiřuje potenciál pro kritiku vlády za rámec státního rozpočtu. Je známou skutečností, že z každé koruny, o kterou se zvýší platy a mzdy, přichází do státního rozpočtu třicet haléřů okamžitě ve formě sociálního pojistného a další nemalá část jako výběr přímých i nepřímých daní.

Tříleté období solidního růstu rozpočtových příjmů může snadno vést k představě, že nekonečné zvyšování platů a minimální mzdy je cestou k nekonečné prosperitě státu. Že v této fikci zřejmě žijí, dokazují vládní stratégové řadou nedávno přijatých opatření, která znamenají trvalý nápor na rozpočtové výdaje. Jako finančně nejnáročnější se jeví úprava valorizačního schématu starobních důchodů. Znepokojivá je ale zejména skutečnost, že výdajových excesů, byť menšího rozsahu, v čase přibývá. Zkrátka rozpočtová hostina trvá už dlouho a s jídlem roste chuť.

Každá hostina ovšem jednou končí a existují signály, že konec té rozpočtové může nastat již letos. Výdajově náročná opatření v kombinaci s pravděpodobným zpomalením růstu české ekonomiky pod úroveň, kterou státní rozpočet letos předpokládá, nejspíš vyústí v překlopení letošního výsledku do deficitu. Zda se vládě podaří udržet schodek v plánované výši 40 miliard korun a co pro to bude ochotná udělat, to se teprve ukáže.

Česko dlouhodobě patří z hlediska stability veřejných financí k evropským premiantům. Svou reputaci si udrží i loňským výsledkem a k zásadní změně v tomto ohledu pravděpodobně nedojde ani letos. Nízká zadluženost Česka zajistí, že vláda nebude dostávat od finančních trhů výchovné lekce, které by citelně prodražovaly financování státního dluhu. Což ovšem znamená, že plná odpovědnost za udržení zdravých veřejných financí zůstane výhradně uvnitř země.

Autor je hlavním ekonomem UniCredit Bank