Neustále mluvíme o demokracii. Slovo, které nám slouží jako štít, ale také jako kopí. Poslední dobou se však ukazuje, že nám slouží i jako potvrzení pro naše myšlenky a zájmy v určité skupině proti skupině jiné.
Klasickým příkladem se stala pseudokauza s dopisy, jež zaslal kardinál Dominik Duka předsedům stran, které se dostaly do sněmovny. Naprosto obyčejná a zdánlivě nevinná věc, která je výrazem slušnosti, a navíc i sounáležitosti s představiteli státu, které vybrali voliči ve svobodných, demokratických volbách. Tedy i s voliči. Tím by mohl celý příběh skončit.
Bohužel tím celý problém začal. Předseda jedné ze stran, možná z okouzlení, že mu napsal nejvyšší představitel katolické církve, se tímto dopisem neváhal pochlubit na sociální síti. Nejspíše chtěl nahnat politické body a příznivce pro svou stranu. Spustil tím však vlnu reakcí proti sobě i kardinálu Dukovi a zcela zbytečnou nenávistnou vlnu těch, kteří trpí zlobou a nenávistí, i když se mnohdy ohánějí láskou k bližnímu.
Spustila se vlna selektivní demokracie - takové, která není pro všechny, ale pouze pro ty, kteří jsou součástí skupiny lidí stejného názoru. Protože taková je demokratická víc než ta druhá. A každý to přece ví. S těmi druhými se prostě nikdo nebaví. Najednou se zde rozhořel boj jako mezi fanoušky Sparty a Slavie. Nerad bych se někoho z fanoušků dotknul, ale říká něco příslušnost ke klubu o úrovni fotbalu? Ne. Hra je stále stejná, jen každý klub má svoje vnitřní pravidla. Který z klubů je víc demokratický?
Stejně tak je tomu při politické soutěži. Jsou jistě postoje různých stran, ke kterým mohu mít výhrady a zcela jistě bych je nevolil. Přesto jsou zde a volila je nemalá část obyvatel. Pro ně jsou, zdá se, takové postoje přijatelné. Pokud tedy v rámci svobodné a demokratické soutěže chceme, aby takové strany neměly v soutěži šanci, mělo by nás to motivovat k tomu, abychom byli lepšími a dokázali okolí přesvědčit, že jejich cesta je chybná. Je to však možné především diskuzí.
Kardinál Duka se vydal cestou diskuze a neselektivní a nevýběrové demokracie, která nerozlišuje, ale pozitivně vybízí k něčemu, co je možné zlepšit a upozorňuje na určité věci, nedostatky a hrozby. Byl za to nařčen, že dělá politiku a legitimizuje určité postoje. Opak je pravdou. Co jiného by měl dělat duchovní?
Blíží se další velká politická událost, prezidentské volby. Všechny informace o předvolebních průzkumech najdete zde i zde >>>
Dělá přesně to, co má, přesně tak, jak to dělali jeho předchůdci – možná jinou formou, ale podstata byla stejná. Kdo jiný by měl spojovat lidi v době zoufalství i v době radosti? Kdo jiný by měl být tím, kdo s láskou v duši kárá a kdo dává naději. Kdo jiný by měl být tím, kdo se drží konzervativních pravidel, protože ta jsou jen jedna a jsou základem a podstatou každé společnosti?
Zvykli jsme si na to být přesvědčeni o svých pravdách a za každou cenu přesvědčit druhé. A jelikož jsou lidé rádi v určité skupině a rádi někam patří, přidávají se i tam, kde jsou jen manipulováni. Kardinál Dominik Duka nám svými postoji, dopisy a prohlášením udělil lekci ze skutečné demokracie, která si nehraje na nějaký zvláštní klub jediných spravedlivých, bez kterých by demokracie zahynula.
Blíží se další volby, tentokrát prezidentské. Vše o nich najdete zde >>>
Postavil se na stranu voličů. Na stranu lidí bez výhrad, i když zcela jistě k mnohým výhrady má. Važme si takových lekcí, protože ty jsou živnou půdou demokracie. Je potřeba si ji chránit a bránit, ale na základě skutečné diskuze a ne uzavřených klubů přesvědčených o svojí jediné pravdě. Milujme své nepřátele, protože jen ti nás dělají lepšími. A v případě křesťanství jde i o ukázání cesty. Tu v těchto dnech ukázal kardinál zcela zřetelně. Držme se demokratických principů, ještě je budeme hodně potřebovat.
Autor je publicista.
