Komentář Petra Fischera: Ombudsman od Kafky

Stanislav Křeček složil slib do rukou místopředsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury a stal se čtvrtým ombudsmanem.

Stanislav Křeček složil slib do rukou místopředsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury a stal se čtvrtým ombudsmanem. Zdroj: Daniel Černovský, archiv

Čtvrtý český ombudsman Stanislav Křeček nenastupuje do funkce zrovna šťastným způsobem.

Když už jeho osoba vyvolala takové kontroverze, jeden by očekával, že do úřadu nastoupí s pokorou. To ostatně sám sliboval. Po svém zvolení řekl: „Jsem profesionál.“

Profesionál by nastoupil s určitým nadhledem a otevřeností, která se od člověka, jenž má být mediátorem a vyjednávačem mezi státní mocí a občany, jaksi samozřejmě očekává. Stanislav Křeček se místo toho nechává dál vláčet prudkou diskuzí a někdy opravdu hysterickými vystoupeními. Místo komunikativní vstřícnosti zaťatost a trvání na svém.

Úřad veřejného ochránce práv je v něčem podobný úřadu prezidentskému. Především v tom, že každá osobnost vytváří jiný koncept celé instituce. Otakar Motejl jí dal základní rámec, nastavoval různé strategie včetně těch obsahových. K čemu se ombudsman má a nemá vyjadřovat, určuje zákon, v tom má nový ochránce práv pravdu. Ale protože je veřejnou osobou pomáhající občanům před zvůlí státní moci, může mít ombudsmanovo vystoupení i širší morální záběr, pokud na to má příslušná osoba dostatečný kredit.

Anna Šabatová chtěla být všeobecným ochráncem lidských práv v nejširším smyslu; chtěla, aby lidé věděli, že je tu někdo, na koho se skutečně mohou obrátit s každým porušením práva, které se jich dotklo. Stanislav Křeček chce být ombudsmanem omezenějšího záběru, lidskoprávní otázky ponechá jiným, on sám bude jen jakýmsi revizorem konkrétního rozhodování státní správy. Více úředníkem než veřejnou nezávislou figurou, která staví na pověsti, morální pevnosti a hodnotové zásadovosti. Křečkova největší chyba je v tom, že chápe svůj post spíše jako součást státní správy, nikoli jako její kritickou oponenturu. Chce být součástí moci, nikoli jejím nesmlouvavým kritikem.

Pokud Křeček s touto představou vydrží v úřadu celých šest let, může se stát, že role ombudsmana upadne na úroveň svědomitého kafkovského úředníka, který jako v Kafkových románech zajišťuje hladký chod státního stroje, přičemž občany chápe jako překážku aparátu, nikoli jako centrum smyslu celého stroje.

Největší nebezpečí nového ombudsmana je právě v této symbolické proměně. V možné ztrátě odstupu mezi kontrolorem a vykonavatelem moci. Křeček byl až příliš dlouho na straně politické moci, než aby si od ní najednou dokázal udržovat nezávislý odstup. Ne snad formálně, právně, pozitivisticky – na tom naopak bude stavět, je to jeho styl. Problém nastavení ombudsmana je v hlavě. A tam se u člověka, který strávil 30 let v české politice, jen těžko dočkáme milého překvapení. Hodně štěstí – nám všem.