Komentář Petra Peška: Kampaň ve jménu daní

Premiér Andrej Babiš

Premiér Andrej Babiš Zdroj: Blesk: Tonda Tran

Prostě to zrušíme. Jinak než parafrází někdejšího volebního sloganu hnutí ANO se nynější debata o supehrubé mzdě popsat nedá. Spojují se v ní hlavní vlastnosti nynější vlády: vytváření dojmu akčnosti, nesplněné či dlouho neplněné sliby a ve výsledku nějaký upachtěný kočkopes.

Když premiér Andrej Babiš vypustil do éteru slova o rušení superhrubé mzdy a snížení daně z příjmu všem zaměstnancům na 15 procent, znělo to odvážně a přelomově.

Jenže realita je jiná. Jednak rušení superhrubé mzdy – respektive konec jejího používání pro výpočet daně – má vláda ve svém programovém prohlášení, byť s jinými parametry. Navrhovány byly dvě sazby vycházející z hrubé mzdy: 19 procent a 23 procent. Ale to je to nejmenší.

Důležitější je, kam to celé spěje a proč s tím premiér vyrukoval právě teď, když to dříve odmítal. Načasování je zároveň nesmyslné i pochopitelné. Státní finance jsou po koronavirové krize rozvráceny, způsobit jakýkoli výpadek příjmů je nyní krajně neodpovědné.

Když už s daněmi z příjmu hýbat, tak v době ekonomického růstu. Vláda argumentuje, že výsledný efekt – tedy vyšší čisté mzdy, a tudíž vyšší spotřeba – pomůže ekonomice. To je samozřejmě možné, ale nic převratného to asi nezpůsobí.

Spíše se nabízí to druhé, pochopitelné vysvětlení. Blíží se volby a zaměstnanecký rybník je přirozeným lovištěm hlasů nynějších vládních stran. Odpovídají tomu i parametry rýsujícího se kompromisu, kdy se má přilepšit jen lidem s nižšími a snad i trochu středními příjmy.

Výmluvné bylo pozorovat, jak se celá debata vyvíjela. Poté, co premiér vypustil do světa svůj patnáctiprocentní nápad, byla jeho ministryně financí Alena Schillerová zdrženlivá.

Státní rozpočet by to totiž podle odhadu jejího rezortu připravilo o 90 miliard, což i při rozhazovačné politice této vlády naštěstí pořád hraje roli. Nyní ale mluví o zavedení 15procentní daně pro všechny jako o nejčistším řešení. Nutno přiznat, že argument o jednotné sazbě je na místě, jde ale o její výši.

 

Sociální demokraté v čele s Janem Hamáčkem měli také výhrady a premiérův nápad podmiňovali kompenzací na příjmové straně rozpočtu. Například z bankovní daně, což ale narazilo u špiček ANO. Takže kývli na oblíbené levicové řešení: přilepšit jen chudším, respektive lidem s nižšími příjmy. I stranu, která „vás ochrání v krizi“, přeci čekají volby.

Je ale dobré nazývat věci pravými jmény. Nejde o rušení superhrubé mzdy, jen o změnu výpočtu daní. Jejich snížení je vždy dobré včetně těch zaměstnaneckých, má se to ale dělat ve vhodnou dobu. Navíc se nabízejí i jiná řešení – například snížení odvodů. Zavádění dvou či více sazeb dál zaplevelí už tak nepřehledný daňový systém. A dá se pokračovat dál.

Termín „rovná daň“ je zavádějící, jakkoli to od někdejších pravicových vlád mohlo znít jako povedený politický marketing. Rovné je procento, což znamená, že lidé s vyššími příjmy odvádějí větší daň a naopak. Banální, ale proč to nepřipomenout. Progrese tyto nůžky nepatřičně rozvírá, což platí i o eufemismu „solidární daň“.

A vzhledem k tomu, že komunisté by byli rádi, kdyby „solidarita nejbohatších byla větší“, jak pravil poslanec Leo Luzar, můžeme se u původně hezky znějícího záměru dočkat ještě spousty překvapení.