Komentář Petra Peška: Oranžoví při chuti

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD)

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) Zdroj: Michaela Szkanderová

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD)
Nerudová, Maláčová
Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD)
Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD)
5
Fotogalerie

Není to tak dlouho, co byli sociální demokraté jednou nohou venku z vlády. Z další menší potupy, kterou jim prezident následovaný premiérem v souvislosti s odmítáním ministerského kandidáta připravili, se už ale otřepali. A srší nápady, které mají shodného jmenovatele – jak získat další peníze na různé rozdavačné nápady.

Prim v tomto ohledu hraje ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Přišla s nápadem, aby se odebraly daňové slevy nepracujícím (čti: bohatým) manželkám a manželům, což by se podle úterního Práva mohlo týkat až 76 tisíc lidí. A především chystá důchodovou reformu – přestože slovo „reforma“ v této souvislosti doposud označovala skoro za vulgaritu – kvůli níž oprášila nápad se zavedením sektorové, bankovní daně. Protože, jak nebojácně prohlásila v nedělních Otázkách Václava Moravce, „neměli bychom se před bankami plazit“.

A jelikož to naráží na odpor hnutí ANO, chtějí sociální demokraté tenhle úžasný nápad protlačit sami jakožto poslanecký. A jak prozradil úterním LN místopředseda ČSSD Roman Onderka, už se na tom pracuje.

Nechme stranou diskutabilnost celé myšlenky. I když je asi zřejmé, že v konečném důsledku by zavedení bankovní daně pocítili i samotní klienti finančních domů, ať už více či méně. Nemluvě o filozofické otázce, zda je správné dodatečně zdaňovat jen někoho, navíc jako trest za vysoké zisky. Jakkoliv je pochopitelné, že státu vadí jejich vyvádění do zahraničí – ale v tom prostě spočívá povaha „incomingových“ investic.

Jde o to, že sociální demokraté jdou proti koaliční smlouvě, podle níž mají být daňové zákony předkládány společně. Premiéra Babiše to už stačilo rozlítit, dokonce začal mluvit o tom, jestli má smysl v takové koalici pokračovat. ČSSD ale zjevně hraje na to, že vzhledem ke sněmovnímu rozložení sil je pořád pro ANO tím nejschůdnějším partnerem.

A tak se cítí na koni, což je pochopitelné. Sociálním demokratů se sice podle průzkumů veřejného mínění podařilo zažehnat riziko vyhnání ze sněmovny, pořád to ale není žádná sláva. Navíc mají se svojí agendou mnohačetnou konkurenci, takže zjevně došli k závěru, že musejí přitvrdit – deficit nedeficit, koaliční smlouva nesmlouva.

V tuto chvíli tedy nejde o to, jak moc budou sociální demokraté sršit dalšími nápady na ždímání firem a příjmově zdatnější části obyvatelstva, aby získané prostředky mohli „spravedlivě“ přerozdělovat. A jakými cestami se to budou snažit prosazovat. Důležité bude, nakolik s tím budou mít ostatní – tedy hlavně hnutí ANO – trpělivost.
Na jednu stranu je hezké, že se sociální demokraté potupným setrváním ve vládě „obětovali“, aby se k moci nedostaly strany považované za extremistické. Úplně stačí, že komunisté drží z povzdálí kabinet pod krkem. Pokud ale má být cenou za tuto demokratickou oběť socialistů další a další utrácení, které akceleruje již tak neodpovědně podbízivou finanční politiku hnutí ANO, je nabíledni otázka, jestli to za to vůbec stojí.