Miloš Zeman není prvním polistopadovým prezidentem, který se snaží aktivně zasahovat i do vládní politiky, nespokojuje se s rozsahem svých pravomocí a chvílemi balancuje na hraně ústavnosti. A jelikož má silně rozvinuté politické instinkty, neboli je to typický homo politicus, není lehké s ním tuhle mocenskou přetlačovanou hrát.
Jenže nyní už to přestává být jen hra a debata o možné kompetenční či ústavní žalobě na prezidenta je zcela na místě. Nejde totiž jen o nynější hlavu státu, ale o celé fungování politického systému i s ohledem na budoucnost. A také o úctu k právu, jen tak mimochodem.
Miloš Zeman situaci kolem ministra Antonína Staňka velmi dobře přečetl a logicky došel k závěru, že přesně tady lze pomyslně strčit nohu do dveří. Po ministrově rezignaci – jakkoliv trochu podivně formulované – si vymohl návrh na jeho odvolání. První malý úspěch. A i tady vycítil příležitost, jak dát najevo svoji důležitost a pokusit se vyztužit prezidentskou pozici.
Proti ministrovi Staňkovi se sice vzedmula vlna odporu, ale ze společenských sfér – hlavně té kulturní – které jsou sice hlasité, ale příliš toho nezmůžou. A Miloš Zeman to ví. Navíc začal obratně ministra Staňka bránit – jak provedl potřebné čistky ve významných kulturních institucích, jak tam prý odhaluje nepravosti, jak je oblíbený, jak je vzdělaný…na rozdíl od Michala Šmardy, který by jej měl nahradit. A to zemanovským voličům stačí. Prezident prostě v jejich očích jen brání změně k horšímu. To, jak podivným způsobem ministr personální změny provedl, že nezná rozpočet svého vlastního resortu, že chodí na křest knihy zavrženíhodnému komunistickému předákovi, jim nevadí.
Ale veškeré výše zmíněné vychvalování by nezafungovalo, pokud by nešlo o ministra za rozpolcenou, oslabenou a navenek poněkud zmateně působící ČSSD. Vyvolání sporu, pokud je na jeho druhé straně takový protivník, je pro Miloše Zemana příliš velkým lákadlem, než aby odolal. Navíc jeho bývalá strana, s níž si dál rád pohrává.
A Miloš Zeman si to užívá. Nechává se prosit, aby o věci vůbec jednal. A dokonce se velkoryse nabízí, že vyjedná mezi šéfem ČSSD Janem Hamáčkem a nominálně jeho ministrem smír. Což je vrchol absurdity. Už jen proto, že tady nejde o žádný spor mezi dvěma členy vlády, ale jasně danou situaci, kdy má prezident odvolat na návrh premiéra jednoho z ministrů. V souladu s Ústavou a bez zbytečného otálení, jak upozorňuje i přední ústavní právník Jan Kysela.
A prezident dál vše protahuje. Žádost o odvolání ministra Staňka mu leží na stole už od konce května, podle něj ale „lhůta běží“. A schůzku Hamáček-Staněk svolal až za dva týdny na půlku července. Ale což, vždyť teď má dovolenou a vlastně dává najevo, že pokus o řešení úplně nebojkotuje. Jen to trošku oddaluje, aby si všechno pořádně promyslel…
Pro šéfa ČSSD je to celé samozřejmě hodně nepříjemné. Nejen, že se musí potupně domáhat svého přirozeného nároku – tedy výměny ministra ze své stáje – ale především čelit stále silnějšímu volání ve své straně po odchodu z vlády. Jakkoliv je právo na jeho straně, trochu si za to může i sám. Pokud holt nedisponuje natolik silnou pozicí, aby si výměnu ministra hned vymohl, měl situaci dopředu předjednat s premiérem Babišem i prezidentem Zemanem. Trochu potupné, ale pořád méně než to, kam se dostal dnes. A ještě lépe – měl na místo Antonína Staňka navrhnout někoho, kdo by se Miloši Zemanovi odmítal mnohem hůř, než Michal Šmarda.
Jakkoliv to tak ale nemusí vypadat, nepříjemná začíná být celá tahanice kolem ministra kultury i pro premiéra Babiše. Zpočátku si mohl užívat potupy, které se jeho menšímu koaličnímu partnerovi dostávalo. Jenže nyní začíná hrozit, že mu ČSSD uteče. A byť se může rýsovat náhradní řešení – vláda doplněná o nestranické „odborníky“ spoléhající se kromě KSČM i na tichou podporu SPD - je to varianta trochu výbušná. A především, jestliže by nynější obstrukce Miloši Zemanovi vyšla, prezidentův mocenský apetit naroste a napříště si bude diktovat u složení vlády ještě víc.
I to je jeden z důvodů, proč začíná být na místě o žalobě na prezidenta uvažovat. Prozatím třebas té kompetenční a výhledově i senátní (jakkoliv rozložení sil zvláště v Poslanecké sněmovně její průchodnost zpochybňuje). Byl by to sice krajní krok, ale pořád lepší, než zablokování politického systému a překrucování Ústavy. A aspoň by bylo jasněji kolem lhůt na odvolávání ministrů i do budoucna.
Nynější tahanice totiž není jen o mocenské síle hlavy státu. Je i to tom, zda a nakolik jsou slabí ostatní. A Miloš Zeman to dobře ví.
