Společenské změny v roce 1989 zastihly české hospodářství v nelehké situaci. Podniky a další ekonomické subjekty se musely řídit centrálním plánem. Se Západem socialistické podniky sice obchodovaly, ale hodně přes 80 procent exportu směřovalo na východ do zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci, kde cena a kvalita nehrály tak důležitou roli.
Po roce 1989 se vše změnilo. Staré vazby přestaly existovat. Dosavadní obchodní partneři měli jiné starosti a přestali nejen nakupovat, ale často i platit za dodané zboží. Řada českých podniků zkrachovala, velké socialistické výrobní konglomeráty začaly propouštět a rozpadat se. Pro firmy a jejich zaměstnance to bylo těžké období.
Mnoho firem se ale novému prostředí dokázalo přizpůsobit. Navíc se díky svobodě, volnému trhu a deregulaci ekonomiky vytvořilo prostředí, které umožnilo vznik mnoha nových firem. Po prvotním otřesu se podniky úspěšně přeorientovaly na nové trhy. Dnes jde přes 84 procent tuzemského exportu do zemí Evropské unie. Na vysoce konkurenčním německém trhu se uplatní celá třetina českého vývozu. To je obrovský úspěch, na který můžeme být právem pyšní.
Model transformace, který česká ekonomika aplikovala v 90. letech a přelil se i do nového tisíciletí, byl i přes určité nedostatky úspěšný a zajistil ekonomickou stabilitu. Na rozdíl od jiných zemí střední a východní Evropy se Česko nemuselo potýkat s vysokou nezaměstnaností. Stát měl také díky silnému průmyslu zdroj stabilních daňových příjmů.
Jenže způsob transformace, ze kterého jsme se měli vymanit zhruba po první dekádě, už se přežil. Průmysl zůstává velmi silně zapojený do dodavatelských řetězců. Subdodavatelé, byť jsou na špičkové úrovni, mají marže logicky nižší než výrobci hotových produktů, kteří určují jejich cenu. A takových je v Česku pořád málo. Navíc jsme ve střední Evropě stále jednou z ekonomik nejvíce závislých na zahraničním kapitálu. Každý rok od nás do zahraničí odcházejí stovky miliard korun v dividendách, které pak v ekonomice chybí.
Jsme chyceni v pasti levné ekonomiky. Vyrábíme hodně, ale s nízkou přidanou hodnotou. Její růst je přitom klíčový pro zvyšování mezd, po kterém neustále volají odbory. Co by v Česku mohly dělat stroje s jedním dobře placeným operátorem, dělá několik hůře placených zaměstnanců. Průměrný Čech bere za hodinu práce třetinovou mzdu oproti průměrnému Němci. Ovšem vytvořená hodnota, která připadá na průměrného Čecha, je ve srovnání s Němcem rovněž třetinová.
V digitalizaci, robotizaci a automatizaci na tom české firmy nejsou špatně, ale ostatní srovnatelné země, tedy naši konkurenti, jsou na tom v některých ohledech lépe. V tomhle musíme přidat, protože úspěšné zvládnutí 4. průmyslové revoluce nám může pomoci rychleji uvádět na trh inovativní produkty s vyšší přidanou hodnotou.
Kromě levné ekonomiky nás navíc trápí ještě jeden problém. Dokážeme si poradit se světovou konkurencí. Mohli bychom však dokázat mnohem víc, kdyby nás nebrzdil nepružný veřejný sektor. Neefektivní regulace, pomalé úřady a často nekompetentní rozhodování má ke klientskému přístupu hodně daleko a vytváří řadu bariér. Kvůli nim musejí naše firmy zbytečně vynakládat energii, kterou by potřebovaly vložit do inovací a rozvoje.
Jinými slovy je fascinující, jak daleko se od revoluce dostal český privátní sektor, ale také to, jak moc za ním kvalitativně zaostává sektor veřejný.
Přesto si troufám tvrdit, že jsme na dobré cestě. Jediné, co potřebujeme, je čas. To znamená dostatečně dlouhé období bez konfliktů, převratů a otřesů v mezinárodních organizacích, kterých jsme členy a díky nimž se těšíme historicky bezprecedentní bezpečnosti a prosperitě. Čas, který by nám umožnil vrátit se mezi nejmodernější a nejvyspělejší země světa, ke kterým jsme kdysi patřili.
