30 let svobody: Česko v zajetí permanentní generační revoluce | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Analýza Daniela Váni: Česko v zajetí permanentní generační revoluce

Daniel Váňa

Daniel Váňa

Tři historické experimenty minimálně středoevropského významu vstoupily v průběhu minulého století do vývoje české společnosti. A vedle nich v jejím rámci probíhala permanentní generační revoluce.

Prvním experimentem byl rozpad podunajského soustátí budovaného ve střední Evropě pod vládou Habsburků od první poloviny 16. století. Otřesná zkušenost z let velké války 1914 až 1918 se ukázala být poslední kapkou do poháru trpělivosti i našich předků. Rakousko-uherská říše se na přelomu října a listopadu 1918 nejprve vojensky zhroutila, poté rozpadla a jedním ze sedmi nástupnických států na jejím území byla také Československá republika. Dobová varianta obnovení české historické státnosti a prvotní impulz pro vznik státnosti slovenské.

Tehdejší generace vlastenců byly hluché k varovným slovům Františka Palackého, prvního politického vůdce Čechů a Moravanů v moderní éře, který už v polovině 19. století varoval před rozpadem „velmoci mezi Ruskem a Německem“. S tím, že pokud k němu dojde, nové nástupnické státy se stanou kamenem svárů mezi Rusy expandujícími na západ z jedné strany, a naopak na východ expandujícími Germány ze strany druhé.

30 let svobody: roky změn, nadějí i frustrace. Střízlivění z euforie je přirozené, míní analytici

Druhý historický experiment, kterému byla vystavena střední a východní Evropa ve 20. století, byl centralistický a příkazový způsob řízení politických a společenských procesů včetně těch ekonomických. Do zde existujících států, tedy i do Československa, nehledě na místní tradice, se prosadila moc Sovětského svazu po druhé světové válce. Stalinova říše tehdy nejen porazila hitlerismem poblouzněné Němce, ale současně ukořistila mimo jiné přesně ony nástupnické středoevropské státy, o kterých ve své době mluvil Palacký. Se souhlasem západních demokracií v nich instalovala loutkové režimy z řad místních komunistů a mocensky si je plně podřídila.

V pořadí třetí experiment, který se zapsal do moderních dějin daného regionu a v jeho rámci i Československa, respektive České republiky, byla rekonstrukce demokratických institucí, vymezení principů a pravidel demokratických vztahů a privatizace státních ekonomik v zemích bývalého sovětského bloku. To vše poté, co se zhroutila komunistická moc v Moskvě a s ní padly i její loutkové režimy v těchto zemích na konci osmdesátých let minulého století.

30 let svobody: s demokracií jsou nejspokojenější Poláci

Tři výše zmíněné historické experimenty probíhaly v tehdejším Československu od jeho vzniku v roce 1918 až po jeho rozpad na přelomu let 1992 a 1993 na pomezí permanentní generační revoluce. Ta rytmizovala vývoj mocenských a majetkových poměrů ve státě s neúprosnou dvacetiletou periodicitou.

Dvacet let přitom moderní historie vnímá jako úsek dominantní aktivity jednotlivých generací. Každá generace Čechů a Slováků si dokázala nalézt téma generované případ od případu buď vnitropolitickým, nebo mezinárodněpolitickým vývojem, které ji oprávnilo zásadním způsobem přeskupit mocenské pozice v zemi a samozřejmě i majetky.

Říjen 1918 odstartoval mocenský a majetkový nástup Čechoslováků na úkor českých a moravských Němců i slovenských Maďarů. Dobová národní elita definitivně upevnila svoje pozice v nově vzniklé republice také prostřednictvím krádeže majetků šlechty a katolické církve.

Opačný proces probíhal po dvaceti letech, když se takzvaná druhá československá republika začala neodvratně hroutit po mnichovské zradě spojenců. Až nakonec zkolabovala do válečných protektorátu Čechy a Morava plus Slovenského štátu, a to s jejich mimo jiné realizovanými arizacemi židovského majetku.

Druhá světová válka popisované mocenské a majetkové veletoče v československé společnosti dynamizovala. Od května 1945 nastoupili k majetkům noví vládci a znárodňovatelé nejprve plíživě a po únoru 1948 razantně – výše zmíněné komunistické loutky Stalina a Kremlu.

Jejich první – Gottwaldova generace – provedla Čechy a Slováky politickými procesy a utlačovatelskou praxí třídního boje na počátku padesátých let a poté tápala v měnících se poměrech chruščovovské a raně brežněvovské éry. Než tímto způsobem vyčerpala svoji energii a její vůle k moci začala slábnout, dorostla další generace českých a slovenských komunistů.

Ti do té doby byli ke všem probíhajícím represím loajálními „svazáky“. Ambicióznější z nich si nasadili „lidské tváře“ reformátorů nereformovatelného a ve jménu „obrody“ se začali od poloviny šedesátých let tlačit k moci.

Poté co dovedli sebe i českou a slovenskou společnost k pražskému jaru ’68 a narazili na tehdejší realitu světové geopolitiky, nezbylo jim než se sklonit před srpnovými tanky „spřátelených armád“. Brežněv v té době pevně sedící na kremelském trůně sovětských carů svěřil správu v teď už nepokrytě okupované zemi těm z dané pogottwaldovské generace českých a slovenských komunistů, kteří se nestačili v jeho očích zdiskreditovat.

30 let ochrany přírody v Česku: start z nuly se podařil, přibývají ale nové hrozby

Tito normalizátoři nikdy nezapomněli, za jakých okolností a jakým způsobem byli dosazeni k moci. A proto svých dalších dvacet let v rolích vykonavatelů zmíněné propůjčené moci prožili v pozoru před možnou reakcí těch, kteří nám i jim z Kremlu skutečně vládli.

Oponou, kterou čas nakonec trhl, se ukázala být ekonomika. Celý systém postavený na jejím centrálním plánování i na společenském vlastnictví-nevlastnictví takzvaných výrobních prostředků a spolu s ním de facto i de iure komunistický monopol politické moci se zhroutily v marném pokusu Gorbačovovy „přestavby a otevřenosti“ (perestrojky a glasnosti – pozn. aut.) nejprve v Sovětském svazu. Prakticky okamžitě pak také v jeho východo- a středoevropských satelitech.

Sametová revoluce 1989 v Československu byla místní variantou tohoto kolapsu a současně dalším dvacetiletým zlomem v rámci permanentní generační revoluce. Nová mocenská elita potvrzená výsledky svobodných parlamentních voleb v červnu 1990 zahájila diskuze o majetkových přesunech.

Ty byly zahájeny restitucemi majetku znárodněného a konfiskovaného po únoru 1948 a malou privatizací. Dokončila je privatizace velká v podobě dvou vln privatizace kuponové. Právě touto novou metodou rozdělení centralizovaného majetku do soukromých rukou se její liberální ideoví tvůrci i političtí realizátoři zapsali do dějin výše zmíněného třetího historického experimentu ve středoevropském regionu.

Je ke zvážení, nakolik je v posledních letech zřetelný nástup nového politického stylu českého parlamentarismu – tedy ústup tradičních, ideologicky profilovaných politických stran, a naopak nástup moderních politických hnutí se vším, co k nim patří – pouhou českou variantou vývoje. Ačkoliv jím v současnosti prochází celá transatlantická západní civilizace. Anebo je prostě současně dalším projevem permanentní generační revoluce, která byla osudem Čechů ve dvacátém století.

Komentář Martina Čabana: Jak oslavit čtyřicítku

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!