Soud ve Štrasburku rozhodl, že Česko má doplatit majitelům domů rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným. Rozsudek se týká tří případů a nejde v něm o mnoho: řádově o miliony korun. I tak je to dobrá zpráva uzavírající éru jedné nemravnosti. A teď – v čem je ta zpráva špatná: v tom, že takový rozsudek vůbec padl. Přesněji – že padnout musel a že ho musel vynést až Evropský soud pro lidská práva.
Těžko nyní soudit samu regulaci, a především je to zbytečné. Nejspíš pro ni existovaly dobré politické a sociální důvody. Sebevědomý stát si je obhájí a pak, s odstupem, přijde s nějakou fair nabídkou. Pořád se totiž pohybujeme v transformačním období po Listopadu ’89, kdy trvající regulace byla, ať už se nám to líbí, nebo spíš ne, jedním z jeho pilířů v sociální oblasti.
Ona fair nabídka ze strany státu mohla mít podobu zákona, on už by se jeden navíc v té záplavě ztratil. Ten, představme si ho třeba jako zákon o nápravě některých křivd způsobených regulací nájemného, by měl na rozdíl od řady jiných aspoň nějaký smysl. A to nejen v deklarativní rovině, která není zanedbatelná.
Nestalo se, tak přišly na řadu soudy. A je ostudou české justice, že se spravedlivým požadavkem na dorovnání mezi regulovaným a tržním nájmem nedokázala spravedlivě naložit. On totiž rozsudek štrasburského soudu (obecně) vždy říká nejen cosi o podstatě sporu, ale také o selhání celého justičního systému v zemi stěžovatele. Soud se vůbec věcí zabývá, teprve když jsou všechny domácí možnosti nápravy vyčerpány. Neboli Česko selhalo na všech úrovních.
Shrnuto: stát měl sice odvahu podržet léta křivý trh s bydlením, ale už nenašel odvahu toto své politické rozhodnutí napravit. Zachoval se jako spratek, který utíká před vlastní odpovědností. A domácí justice ho v tom celé roky podporovala.
Letos v únoru, když soud ve Štrasburku rozhodl, že se stát musí s majiteli domů a bytů vyrovnat a stanovil i výši pro kompenzace, se naposledy pokusil věc oddálit. Odvolal se, a to, jak se nyní ukázalo, způsobem, kterým se soud ani nezabýval. Šlo jen o čas.
Ten hraje klíčovou roli. Stát spoléhá na to, že z původních pěti tisíc žalob, které do Štrasburku odešly v roce 2005, bude pokračovat jen zlomek. Spoléhá na „přirozený úbytek“, nechuť pokračovat v soudních tahanicích, být tím, kdo musí o svůj nárok žádat. A možná mu znovu pomohou i české soudy.
Celkový objem nároku byl před dvanácti lety 50 miliard korun. Dnes se běžící žaloby počítají na desítky. Člověk nemusí být zdatný matematik, aby dovodil, že taktika českého státu bude úspěšná. Evropský soud nyní sice v několika konkrétních kauzách částku zvýšil, bude ale na české justici, nakolik toto zvýšení bude ochotna promítnout do dalších kauz. Ze zkušenosti víme, že taková ochota akceptovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva bývá malá.
Co z toho plyne? Že stát nejspíš ušetří. Těm, kteří martyrium podstoupili až do konce, přihodí, když už musí. Ostatní ostrouhali. Zůstává pachuť nemravnosti, jak se Česko zachovalo k lidem, kteří si dovolili podnikat v nemovitostech.
Autor je redaktorem webu Hlidacipes.org
