Německo slavilo třicet let znovusjednocení. Žádné velké oslavy se ale vzhledem k probíhající koronakrizi nekonaly. Jen pár státnických projevů, a dost.
Oslavy nahrazovala série mediálních příspěvků, které reflektovaly stav země po třiceti letech, kdy se východ a západ roztržený po válce ideologickým bojem velmocí spojil v jeden společný stát. Hlavním tématem všech těch novinových, časopiseckých či televizních a rozhlasových reflexí bylo jako po celých těch třicet let nekonečné ekonomické srovnávání, z něhož vychází, že východní Německo je stále chudší a sociálně zanedbanější než západní část země a že všechny frustrace, které se odrážejí například v momentální vysoké podpoře protestního hnutí Alternativa pro Německo (AfD), jsou vlastně oprávněné a pochopitelné.
Německo se sjednotilo jako stát, méně už jako společnost, tvrdí sociologové. Tím hlavním důvodem není ani tak nostalgie obyvatel bývalé NDR po časech, kdy všichni měli práci a jistotu, nýbrž postoj těch, kteří přicházejí ze západu svému slabšímu bratrovi pomoci. Zdá se, že stále převládá jakási koloniální mentalita, takže i ve vedení velkých společností či univerzit na východě Německa musí být stále ti chytřejší a výkonnější lidé ze západu, aby se něco nezvrtlo.
„Jako z Konga…“ – objevilo se v titulku jednoho eseje v konzervativních novinách FAZ, který se zaobíral mediálním obrazem východního Německa. Ano, možná je to opravdu tím, že se západní německá média – jiná vlastně celostátně nepůsobí – třicet let dívají na východ země jako na exotický prostor nové kolonie, který je stejně vzdálený a temný jako Afrika.
Mediální obrazy dnes vládnou světu a ovládají mysli lidí. A v těch německých pořád stojí poměrně vysoká předsudečná zeď. Znovusjednocení ještě čeká minimálně jedno zásadní kolo.
Autor je spolupracovník redakce
