Opravdu silné čtení, hutný materiál... Německý týdeník Der Spiegel zveřejnil esej Niklase Franka, dnes osmdesátiletého syna nacistického správce Polska Hanse Franka, popraveného po válce za zločiny proti lidskosti. Titulek „Vždyť to mluví můj otec“ hovoří za vše. Frank si v textu připomíná některé nenávistné a bezohledné výroky svého otce. Ne snad že by si je potřeboval přeříkávat nahlas, ale vyvolávají je podobnosti v řeči některých současných politiků z antimigrační Alternativy pro Německo (AfD).
To, čemu se v Německu říká „völkisch“, luďákovství, tedy specifický nacionalistický jazyk vlastenčení spojený s násilnou nacistickou minulostí, se Frankovi vrací například ve výroku Uwe Jungeho, šéfa AfD v Porýní-Falci: „Přijde den, kdy ve jménu nevinných obětí poženeme k odpovědnosti všechny ignoranty, podporovatele, uklidňovače a našeptávače a aktivisty vítačské kultury.“
Niklas Frank napsal o svém nacistickém otci knihu Můj otec. Účtování, která vyšla i česky, připomíná bezohlednost přesvědčených nacistů. „Můj otec byl schopen zahrát krásně Chopinovu etudu a pak stejnými prsty zastřelit malé židovské dítě.“ V jazyce nikdy není nic jen tak, připomíná Frank, vždy je nějak odrazem duše, je v nás hlouběji, než si myslíme, a ozvěny jazyka jeho otce ho nyní přiměly k tomu, aby veřejně varoval před lídry AfD, kteří tento perverzní jazyk aktuálně používají.
Podle jejich slov poznáte je, říká se v bibli. Díky autentickému svědectví Niklase Franka víme, že to platí pořád. Jen neztratit citlivé uši…
Autor je spolupracovník redakce
