Pohledem Dušana Šrámka: Advokáti proti totalitě

Česko si připomíná výročí 17. listopadu 1989

Česko si připomíná výročí 17. listopadu 1989 Zdroj: ČTK/Pavel Hroch

Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová na Národní třídě
Dagmar Burešová
Svatopluk Karásek
Pavel Landovský
5
Fotogalerie

Třicáté výročí pádu komunismu je příležitostí k ohlédnutí i za méně známými aspekty našich bouřlivých novodobých dějin. Se zajímavým projektem přišla Česká advokátní komora, která u příležitosti tohoto výročí zmapovala pod názvem Advokáti proti totalitě dějiny české advokacie v období komunistické diktatury. Je to pohled záslužný. Advokáti stáli po celou dobu jako jediní mezi oběťmi politických represí a tehdejším všemocným státem. Jak ukazují osudy deseti z nich ve stejnojmenné knize, česká advokacie prošla obdobím temna se ctí. Řada jejích příslušníků nasazovala nejen profesní kariéru či osobní svobody, ale podílela se i na protikomunistickém odboji a neváhala přinést ani oběť nejvyšší.

Padesátá léta, vrcholící represe

Před Únorem byl obhájce skutečnou oporou soudu. Měl za úkol objasnit pravdu a zajistit zákonná práva obžalovaného, měl stejná práva jako prokurátor. Platila zásada rovnosti stran. Po roce 1948 byl obhájce z aktéra vykázán do role pouhého pozorovatele. O rozsudku se nerozhodovalo u soudu, nýbrž na stranických sekretariátech či přímo na ústředním výboru strany. I v té době se ale v řadách české advokacie našly osobnosti, které se nebály a zločinnému systému se postavily.

To byl případ i advokáta Jiřího Křížka, mezi jehož klienty se řadily slavné šlechtické rody i zahraniční ambasády. Advokátní služby se týkaly nejen pomoci v majetkových záležitostech, ale také organizace vystěhování, ať již legálního nebo nelegálního. Křížek byl dodatečně zařazen do skupiny obžalovaných v čele s Miladou Horákovou. Dostal 22 let, 13 let si odseděl. Kriminál čekal i na Františka Hejného. On i manželka byli zatčeni a krutě mučeni. Nkonec byl odsouzen k pěti letům vězení, propadnutí veškerého jmění a ztrátě občanských práv a také k doživotnímu zákazu výkonu advokacie. Z kriminálu se dostal po dvou letech díky prezidentské amnestii.

Jediným zástupcem advokátního stavu, který byl popraven v politických procesech po únoru 1948, byl Jaroslav Borkovec. Za druhé světové války pomáhal stejně jako řada dalších advokátů domácímu odboji, poté skončil v německém vězení. Za komunistů byl poprvé zatčen již v prosinci 1948, podruhé 16. května 1949. Obvinění z pokusu o ozbrojený protikomunistický převrat již nepřežil. Dne 5. listopadu 1949 byl na dvoře pankrácké věznice oběšen.

Rehabilitace a normalizace

Konec padesátých let a léta šedesátá byly ve znamení politického tání, amnestií a rehabilitací. I tady sehrávala řada advokátů nezastupitelnou roli. Například Rastislav Váhala, který byl obhájcem generála Heliodora Píky. Sice se mu nepodařilo zachránit válečného hrdinu před politickou vraždou, alespoň se ale v roce 1969 zasloužil o Píkovu rehabilitaci. To už ovšem nastoupila další vlna politicky motivovaných represí. 

Na rozdíl od padesátých let už neexistoval seznam advokátů, kteří směli obhajovat. Existoval seznam advokátů, kteří byli připouštěni k procesům, v nichž figurovala špionáž, ale seznam na jiné procesy s odpůrci režimu nebyl. Advokáti už také obhajobou neriskovali život, ovšem svobodu a kariéru často ano. 

To se týkalo i Dagmar Burešové, které právem náleží titul První dáma české justice. Ještě v době studií na právnické fakultě ukrývala kamaráda, který uprchl z komunistického lágru. Statečně se bila za čest Jana Palacha a později i za další disidenty. V nastupující normalizaci zastupovala mnoho osob různě postižených totalitním režimem: kromě jiných Ivana Medka, Milana Kunderu, Karla Kyncla či Jiřího Lederera, Karla Nepraše nebo Ladislava Sitenského; mnohdy v pracovněprávních sporech, když byli vyhazováni ze zaměstnání. Zaslouženě se stala první polistopadovou ministryní spravedlnosti.

V situaci, kdy řada vrcholných soudců a prokurátorů byla pošpiněna spoluprací na politických procesech, to byli právě advokáti, po nichž stát mohl sáhnout při tvorbě nové, demokratické justice. To se týkalo i obhájce desítek disidentů Otakara Motejla. Byl prvním předsedou Nejvyššího soudu, ministrem spravedlnosti i prvním veřejným ochráncem práv. Mezi jeho mandanty patřili za komunistů disidenti Karel Kyncl, Svatopluk Karásek, Pavel Landovský, Vladimír Říha, Jiří Gruntorád, Eva Kantůrková, Jiří Lederer, Jiřina Šiklová, Petr Uhl, Ladislav Kořán či Alexandr Vondra.

Řada advokátů nejenže se statečně bila za politicky perzekvované, ale přímo se, stejně jako v padesátých letech, účastnila i odboje. Například Jiří Machourek se dostal k obhajobě disidentů přes výrobu a distribuci ilegálních tiskovin. Milan Hulík, který obhajoval různé „protistátní živly“, jako byli chartisté či český underground, a který sloužil mimo jiné i jako spojka, nosil informace a zprávy do věznice a ven, takže mohl varovat i další osoby, na které se estébáci při výsleších ptali. O vyšetřování a procesech obhájci rovněž informovali v protikomunistických tiskovinách a na zahraničních „štvavých vysílačkách“. Mnozí spolupracovali s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. 

Nepohodlní advokáti se stávali terčem represivních snah StB a stranických orgánů a tlaku na jejich vyškrtnutí z řad české advokacie. Jejím strukturám pak slouží ke cti, že tomuto tlaku nikdy nepodlehly a svých členů se vždycky zastaly.

I dnes, třicet let po pádu totality, se můžeme setkat s politiky, kteří se snaží omezovat roli advokátů při obhajobě klientů, se snahami policie a státních zástupců házet obhájcům klacky pod nohy, či je dokonce kvůli obhajobě kriminalizovat. Měli bychom mít na paměti, že bez ohledu na režim zůstává advokát jedinou oporou, kterou má občan vůči státu, a že řada českých advokátů byla ochotna této roli obětovat všechno. 

Autor je publicista, redaktor serveru Česká justice