Firmy, které s reportingem začaly včas, z toho těží již dnes, říká Alice Machová z EY

Kolem ESG reportingu panuje letos značný rozruch. Hned v lednu Evropská komise představila balík Omnibus, který změnil dříve nastavená pravidla a povinnosti pro byznysovou sféru. „Média jsou plná zpráv o osekávání povinností a může vznikat dojem, že udržitelnost je v ohrožení. Články často působí tak, že směrnice CSRD ohrožuje konkurenceschopnost evropských firem, protože by trávily příliš času reportováním. Tak to není,“ říká partnerka poradenské společnosti EY Alice Machová.

Podle partnerky EY již firmy, které mají za sebou první rok reportovací povinnosti, těží z přínosů, které reporting nabízí. „Ukazuje managementům firem, jaká rizika a příležitosti před nimi jsou. Jako nástroj prochází reporting bouřlivým vývojem, ale určitě nezmizí,“ konstatuje Machová. Podle ní je totiž vidět, že firmy, které se udržitelnosti věnují, už se díky reportingu začínají na vhodné aktivity zaměřovat. „Zjistily, kde a jak mohou ušetřit, kde inovovat, zefektivnit výrobu, ale třeba i to, jaký konkrétní dopad mají jejich společenské aktivity,“ vypočítává.

Smyslem celého úsilí je hluboká transformace směrem k udržitelnému podnikání. Ta se podle partnerky EY již děje, ovšem značně nerovnoměrně. „Třeba v realitním sektoru transformace přirozeně probíhá, protože firmy vědí, že kvůli změně klimatu nemohou stavět budovy do letních třiceti stupňů, když se počítá spíše se čtyřicítkami. Odlišná situace je třeba v dopravě, kde je stále prostor pro vývoj, protože současné technologie nejsou pro dokončení transformace dostatečné,“ myslí si.

První dojmy

Reportovací povinnost za loňský rok dolehla zhruba na dvě desítky českých firem. Vesměs se jedná o největší společnosti v zemi, případně ty veřejně obchodované, které se zařazením do režimu dlouhodobě počítaly a byly na to připravené. Už dříve totiž často reportovaly dříve podle standardu GRI. „I pro ně tam ale byly výzvy. Typicky dvojí významnost, kde důvodem byla složitost či nejednoznačnost výkladu toho přístupu, na němž se v některých aspektech neshodla ani auditorská obec,“ říká Machová s tím, že premiérový ročník ale nakonec dopadl dobře.

Zatímco firmy z této první vlny tak už mohou reagovat na zjištění, která jim reporting přinesl, a můžou rozvíjet nové iniciativy, menší firmy, na něž se měla vztahovat povinnost později, jsou teď v nejistotě. „V tuto chvíli není stále zřejmé, jak přesně se parametry ještě do konce roku změní. Teď směřujeme nejspíš k tomu, že povinnost se vztáhne na firmy s obratem převyšujícím 450 milionů eur a s více než 1750 zaměstnanci. Celoevropsky tak postihne o 90 procent méně subjektů, než se předpokládalo,“ připomíná Machová.

Partnerka EY upozorňuje, že firmám, pro něž reporting představoval skutečně především byrokratickou povinnost bez větší přidané hodnoty, to přináší značnou úlevu. Ovšem ne pro velké mezinárodní společnosti, které působí z hlediska udržitelnosti v exponovaných odvětvích, pro ty to znamená spíše komplikaci. „Pracujeme s firmami, které se tématu musí věnovat, ať je reporting povinný, nebo ne. Teď řada z nich z povinného rámce vypadla a řeší, jak to celé uchopit,“ zdůrazňuje host podcastu.

Odklad povinnosti vnímá Machová, stejně jako část trhu, jako trochu promarněnou příležitost. „Bavíme se o obratu a počtu zaměstnanců, ale pominula debata o sektorech, které se nejvíce podílejí na klimatické změně. Tedy energetika, doprava nebo třeba stavebnictví. A když firmy z těchto sektorů jsou teď osvobozeny, dostanou se samy do problémů v rámci svých dodavatelských řetězců,“ konstatuje Machová. Domnívá se proto, že byznys si postupně dojde k plnění sám i bez politického zadání. Firmám které jsou schopné informace spadající do nefinančního reportingu vykazovat i bez povinnosti už dnes, totiž tyto údaje pomáhají v komunikaci s bankami. „Platí to mimo jiné pro automobilový průmysl, kde se bez toho firmy v dnešní době již neobjedou,“ dodává.

Kde je jádro transformace

Navzdory svým sekundárním benefitům zůstává ESG reporting stále jen nástrojem. Kýženým cílem je transformace evropské ekonomiky. Zde zůstává velká většina cesty před námi, ale podle Machové alespoň tušíme, kudy se vydat.

„V praxi vidíme, že firmy, které s tímto procesem začaly před třemi čtyřmi lety, už mohou upravovat své strategie. Spočítaly si uhlíkovou stopu, a tak si mohou nastavit realistické dekarbonizační plány,“ konstatuje partnerka EY.  Vedle toho jsou si podle ní schopné změřit klimatická rizika, což je disciplína, které se teď věnují s podniky poměrně často.

„Na jednotlivých aktivech jsme schopni firmám ukázat, co je čeká do roku 2030, 2050, vyčíslit dopady a doporučit adaptační opatření. Má to značný význam, protože to managementu otevírá oči a vede je to k uvažování, jak se věci dají dělat jinak,“ dodává Machová.

Jak se měří klimatická rizika? Která z nich jsou nejpalčivější pro tuzemské firmy? A proč podle hosta dekarbonizace nesnižuje konkurenceschopnost evropských firem? I o tom se diskutovalo v podcastu Trendy v udržitelnosti.